Archív pre marec, 2014

Čo ukázali voľby? Predovšetkým voľby neboli vyjadrením vôle voličov bez ovplyvnenia súvisiacich udalostí. Fica volila ľavica, obyčajní ľudia, (nemajú nič spoločné s OĽaNO – zmesou politického odpadu Slovenska) pracujúci, ktorí žijú za skromné platy v nádeji ich sociálneho zlepšenia.

Kisku volila deštruktívna pravica masívne podporovaná pravicovými médiami, ktoré vymývali mozgy občanom a štvali počas kampane proti Ficovi. (SME) Možno predpokladať, že ho podporili aj extrémisti typu Kotlebu a potom teplí a lesby. No a ďalej na protest proti znižovaniu životnej úrovne obyvateľstva ho volili nespokojenci podobne ako v pripade Kotlebu. Za úpadok kvality života možu všetci politici bez rozdielu.

Pravica berie víťazstvo Kisku ako svoje vlastné. Musí sa predsa na niečom priživiť, no nie? Kým však boli v hre v prvom kole kandidátski lúzeri Kňažko, Čarnogurský alebo Hrušovský, ich nádej žila. Prehrou týchto kandidátov v prvom kole sa začali hlásiť ku Kiskovi. Nešlo teda o to, akú kvalitu bude mať budúci prezident, ale z pohľadu pravice, či zvíťazí hocikto iný, len nie Fico. Keby mohol kandidovať čert, aj ten by pre nich bol prijateľnejší. Tento stav pravice vyjadruje ich politickú bezmocnosť, politický úpadok, morálny úpadok a predovšetkým ľudský úpadok. Inak kandidatúrou Fica sa rozložila pravicová volebná energia, keďže v prípade Ficovej neúčasti by sa pravdepodobne rozhodovalo medzi Kiskom, Kňažkom a Čarnogurským.

V konečnom dôsledku pre občana sa jeho stav, ani kvalita života po voľbách nezmenia. Prezident v slovenských podmienkach veľa neznamená, je len bábkou, ktorá je dobre platená a užíva si život na rozdiel od svojich poddaných. Nastala len premena starých ujov na najvyššom stolci Slovenska na mladších ujov.  To, čo je pozitívne, je to, že sa nebudú diať predčasné voľby, čo by hrozilo v prípadnom víťazstve Fica. Volieb sa zdržali aj ľudia, ktorí si neželali zmenu na poste premiéra. a tak sa ušetrili obrovské finančné prostriedky a odvrátila sa hrozba destabilizácie vlády.

Zbesilosť pravice a jej túžba po moci, už je vyjadrená ihneď po voľbách vo forme prehlásenia NOVY, ktorá vyzvala Ficu na demisiu. Ukazuje sa jej pravá tvár a a túžba vládnuť – rozumej dostať sa k finančným zdrojom a kradnúť.

Tieto voľby nemajú ani víťaza ani porazeného. Víťazstvom bude, ak sa zlepší kvalita života občana a prehrou ak sa ukáže, že všetky sľuby boli márne ako doteraz. Po doterajších skúsenostiach možno skôr očakávať druhý variant. Zároveň bude treba dávať pozor na činy nového prezidenta, keďže v jeho štábe je možné sa stretnúť s takými menami ako je Bútora resp. Nič, ktorí sú extrémni pravičiari a možno ich pokladať za ľudí, ktorí nepracujú pre záujmy slovenského občana. A propó…Židia nikdy v spoločnosti nehľadeli na záujmy chudoby.

Podľa nižšie uvedeného zdroja počas predvolebnej kampane vyšlo najavo, že Kiska drží podiel v spoločnosti TGI Money, pôsobiacej v Čechách a poskytujúcej nebankové úvery s vysokým ziskom. Podľa hovorcu Českej obchodnej inšpekcie uvedená firmabola v minulosti pokutovaná za porušenie predpisov. Kiska uviedol, že nepôsobí v tejto firme len do nej investoval časť svojich peňazí.

Pritom vôbec nejde o to, či tam pôsobil alebo nie. Investoval peniaze do firmy podozrivej z úžery, čo je žiaľ podľa zákonov legálne, ale amorálne. Okrem iného možno Kisku označiť za amerikanofila, čo je pre slovenské záujmy nebezpečné…

Takže pán Kiska veľa úspechov v práci prezidenta, budeme podrobne sledovať či skutočne budete pracovať pre Slovensko.

 

Zdroj: http://www.lidovky.cz/v-politice-je-novackem-nyni-bude-prezidentem-kdo-je-andrej-kiska-pwd-/zpravy-svet.aspx?c=A140330_120404_ln_zahranici_hm

 

 Bezpečnosť, suverenita a národná zvrchovanosť Slovenska bola ohrozená a je permanentne už desať rokov. Do tohto zločineckého paktu NATO (North Atlantic Terrorist Organization) nás zatiahla zločinecká vláda Mikuláša Dzurindu, ktorá v čase bábkového vládnutia si tak splnila svoje nepísané záväzky voči USA, ktorí predtým platili jej politiku.

 Na vstup do tohto teroristického paktu nikto z občanov SR nedal mandát ani vláde SR ani parlamentu SR. Nikto sa občanovneopýtal, ani ich názor nebral na vedomie.

 Druhé celoštátne referendum sa uskutočnilo dňa 23. a 24. mája 1997. Referendum obsahovalo 3 otázky vzťahujúce sa na vstup do NATO, ktoré boli vyhlásené prezidentom SR z iniciatívy Národnej rady SR a štvrtá bola otázka, ktorú iniciovala petícia občanov o priamej voľbe prezidenta SR. Prezident SR mal dve možností: buď vyhlásiť referendá dve, alebo spojiť obidve referendá do jedného. Rozhodol sa pre druhú možnosť – na 23. a 24. mája vyhlásil referendum so štyrmi otázkami. Tri „NATO otázky“ (vládou navrhnuté) doplnila štvrtá, „prezidentská“ (opozičná): Súhlasíte, aby prezidenta SR volili občania SR, podľa priloženého návrhu ústavného zákona priamo? Vtedajší minister vnútra Gustáv Krajči SR dal z hlasovacích lístkov odstrániť otázku o priamej voľbe prezidenta SR. Referendum týmto jeho počinom bolo zmarené. Gustáv Krajči svojim konaním porušil základné politické ústavné právo občanov zúčastniť sa referenda.

 Ďalšie referendum sa už nevypísalo. Podľa článku 93 Ústavy SR v bode dva sa píše: „Referendom sa môže rozhodnúť aj o iných dôležitých otázkach verejného záujmu.“ Vstup do NATO je veľmi dôležitá otázka verejného záujmu a tento článok bol úmyselne takýmto spôsobom formulovaný, aby sa slovenskí zapredanci mohli vyhnúť vypísaniu referenda. Ale čo môžeme chcieť od ľudí bez cti, morálky, ktorí sú za peniaze schopní zapredať aj vlastnú mater. Keďže povinnosť ústava neukladá, názory občanov boli obídené a občania sa stali rukojemníkmi armád cudzích mocností na čele s USA.

 Článok 75 Ústavy SR stanovuje ako znie sľub poslanca SR: „Sľubujem na svoju česť a svedomie vernosť Slovenskej republike. Svoje povinnosti budem plniť v záujme jej občanov. Budem dodržiavať ústavu a ostatné zákony a pracovať tak, aby sa uvádzali do života.“ Nikto neskúmal záujem občanov SR o vstúpenie alebo nevstúpenie do NATO. Dôvod bol jedoznačný. V prípade vypísania referenda by výsledky boli proti vstupu SR do tejto teroristickej organizácie. Svoj podiel na zrade SR má aj vtedajší  prezident SR Rudolf Schuster, ktorý podpísal prístupovú listinu k Severoatlantickej zmluve v roku 2003. Je to jeho osobná tragédia, ktorá znamenala jeho prerod z nomenklatúrneho kádra KSS na nomenklatúrny káder zločinu.

 Samozrejme občania sú masírovaní vládnou mocou, že ide o kolektívnu bezpečnosť Slovenska a Slovensko tam muselo vstúpiť. Nemuselo!

 Prečo sa Slovensko nemalo stať členom NATO? Preto lebo NATO je agresorská organizácia, ktorá je riadená USA. USA ju zneužívajú na presadenie svojich mocenských záujmov vo svete a využívajú na to aj iné štáty. USA ide o globálne ovládnutie a porobenie sveta. Nerešpektuje a zneužíva medzinárodné právo. Za americké zločiny sa tak raz budú zodpovedať aj krajiny, ktorí sa na ich páchaní ako členovia podieľali. Napríklad agresia a vraždenie v Juhoslávii v roku 1999. Protiprávne vyhlásenie tzv. štátu Kosovo v roku 2008 a nastolenie vlády kosovských  proamerických  zločincov. Vyvolanie vojny v Afganistane, v Líbyi, vyvolanie konfliktu v Sýrii, špionáž na Ukrajine a podplácanie domácich zločincov, s cieľom vyvolať na Ukrajine nestabilitu a vojnu.

 Prinášame prehľad zločinov USA a upozorňujeme, že podľa článku 32 Ústavy SR: „Občania majú právo postaviť sa na odpor proti každému, kto by odstraňoval demokratický poriadok základných ľudských práv a slobôd uvedených v tejto ústave, ak činnosť ústavných orgánov a účinné použitie zákonných prostriedkov sú znemožnené.“

200 let terorismu USA:

Přehledný seznam všech amerických válečných zločinů, teroru a válek

 
Jen v letech 1661-1774 byl z Afriky do USA dovezen asi jeden milion živých otroků a více než devět milionů zemřelo po cestě. Příjmy otrokářů z této operace v cenách poloviny 18. století byly nejméně 2 miliardy dolarů, což na tu dobu byla astronomická částka.

1622 – Americké války začínají prvním útokem na indiány v roce 1622 v Jamestownu, poté následovala válka s indiány (Algonquini) v Nové Anglii v letech 1635-1636 a válka v letech 1675-1676, která skončila zničením téměř poloviny měst v Massachusetts. Další války a potyčky s indiány pokračovaly až do roku 1900. Američané zničili asi 100 miliónů indiánů, což se dá plnoprávně považovat za genocidu, výrazně převyšující masové vraždění židů Hitlerem (4 – 6 milionů obětí).

Od roku 1689 do roku 1763 proběhly čtyři hlavní imperiální války, do nichž byla zapojena Anglie a její severoamerické kolonie, stejně jako francouzská, španělská a holandská říše. Od roku 1641 do roku 1759 bylo 40 vzpour a 18 vnitřních konfliktů mezi osadníky, pět z nich dosáhlo úrovně povstání. V roce 1776 začala válka za nezávislost, která skončila v roce 1783. Druhá válka proti Anglii v letech 1812-1815 posílila nezávislost, zatímco 40 válek s indiány v letech 1622 – 1900 vyústilo v získání milionů akrů půdy.

1792 – Američané válčí s indiány o Kentucky

1796 – Američané válčí s indiány o Tennessee

1797 – Ochlazení vztahů s Francií poté, co loď US Delaware útočí na civilní loď Croyable; válečné střety pokračují až do roku 1800.

1800 – Otrocká vzpoura vedená Gabrielem Prosserem ve Virginii. Asi tisíc lidí bylo pověšeno, včetně samotného Prossera. Sami otroci nezabili jediného člověka.
1803 – Američané válčí s indiány o Ohio
1803 – Louisiana. V roce 1800, Španělsko podle tajné smlouvy odevzdá Francii bývalou (až do roku 1763) francouzskou kolonii Louisianu. Namísto toho se Napoleon zavázal španělskému králi Karlovi IV. odevzdat jeho synovci království v Itálii. Francouzští vojáci nebyli schopni dobýt Louisianu, kde se usadili Američané.

1805 – 1815 – USA vedly první válku v Africe, na pobřeží Středozemního moře. V té době obchodníci Americké republiky rozvinuli významný obchod s Osmanskou říší, kde nakupovali opium za cenu kolem 3 $ za libru a prodávaly ho do čínského přístavu Cantonu (Guangzhou) za 7 – 10 dolarů. Mnoho opia také prodávali do Indonésie a Indie. V první třetině 19. století USA získaly od sultána stejná práva a výsady v obchodování v Osmanské říši, jako u evropských mocností: Británie, Ruska a Francie. Následně Spojené státy vstoupily s Británií do boje za kontrolu opiovým trhem východního Středomoří. Po sérii válek, v roce 1815, USA uvalily na severoafrické země zatěžující smlouvy a zajistily svým obchodníkům velké peněžní příjmy. Později, ve 30. letech, se Spojené státy snažily získat od Neapolského království Syrakus, jako základnu, ačkoli tyto požadavky byly neúspěšné.

1806 – Pokus o americkou invazi do Rio Grande, tj. na území patřící Španělsku. Vůdce, americký kapitán H. Pike, byl zajat Španěly a intervence se nezdařila.

1810 – Guvernér Louisiany Claiborne napadl na rozkaz prezidenta Spojených států španělské území západní Floridy. Španělé se stáhli bez boje a oblast dostala Amerika.

1811 – Otrocká vzpoura vedená Charlesem (příjmení otroci často nedostávali, stejně jako je nedostávají psi). 500 otroků se vydalo do New Orleans a osvobozovalo po cestě další. Američtí vojáci zabili na místě nebo pověsili později téměř všechny účastníky povstání.

1812 – 1814 – Válka s Anglií. Invaze do Kanady. (Více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/1812anglija.htm) „Hořím touhou připojit nejen Floridu na jihu, ale i Kanadu (horní a dolní) na severu naší země,“ řekl jeden z členů Sněmovny reprezentantů, Felix Grundy. „Stvořitel světa stanovil naše hranice na jihu u Mexického zálivu a na severu v oblasti věčného chladu,“ ozval se další senátor Harpera. Brzy po příjezdu obrovského anglického loďstva Yankees byli nuceni opustit Kanadu. V roce 1814 se Anglii dokonce podařilo zničit mnoho vládních budov ve Washingtonu, DC.

1812 – Americký prezident Madison nařídil generálovi Georgovi Matthewsovi obsadit část španělské Floridy – ostrov Amelia a některé další oblasti. Matthews se projevil nebývalou krutostí tak, že se prezident snažil následně popřít spoluúčast.

1813 – Američtí vojáci obsazují bez boje španělský záliv Mobile, španělští vojáci se vzdávají. Kromě toho obsadili Američané Markézy, okupace trvala až do roku 1814.

1814 – Nájezd amerického generála Andrew Jacksona na španělskou Floridu, kde obsadil Pensacolu.

1816 – Útok Amerických sil na Fort Nichols ve španělské Floridě. Fort nepatřil ani Španělům, ale uprchlým otrokům a indiánům z kmene Seminole, kteří byli pozabíjeni v počtu 270.

1817 – 1819 – USA začaly jednání se Španělskem, oslabeným ztrátou řady kolonií, o koupi východní Floridy. 6. ledna 1818, generál Andrew Jackson, který měl obrovské plantáže, v dopise prezidentovi Jamesovi Monroe předložil návrh na dobytí Floridy, a sliboval jej provést do 60 dnů. Brzy, aniž by se čekalo na dokončení jednání se Španělskem a bez získání jejího souhlasu, americké síly pod vedením generála Jacksona překročily jižní hranici Spojených států a zmocnily se Floridy. Záminkou pro invazi na Floridu bylo pronásledování indiánského kmene Seminole, který poskytoval útočiště prchajícím černošským otrokům z plantáží (dva indiánské vůdce kmene Seminole generál Jackson oklamal a nalákal je na americký dělový člun, když na něj vyvěsil anglickou vlajku a poté je brutálně popravil). Skutečným důvodem pro americkou invazi bylo zachycení plantážníky úrodné půdy na Floridě z jihu USA, což bylo odtajněno v debatě v Kongresu v lednu 1819 ve zprávě zástupce vojenské komise Johnsona o válce na Floridě.

1824 – Invaze dvou set Američanů v čele s Davidem Porterem do Puerto Ricoského města Fajardo. Důvodem bylo to, že krátce před tím tam někdo urazil amerického důstojníka. Představitelé města byli nuceni oficiálně se omluvil za špatné chování svých obyvatel.

 

1824 – Vylodění amerických vojáků na Kubě, která byla tehdy španělskou kolonií.

1831 – Povstání otroků ve Virginii pod vedením kněze Nata Turnera. 80 otroků zabilo své otrokáře a členy jejich rodin (60 osob), poté bylo povstání potlačeno. Kromě toho otrokáři se rozhodli o „preventivním úderu“, aby se zabránilo dalšímu povstání a zabili stovky nevinných otroků v okolních regionech.

1833 – Invaze do Argentiny, kde v té době došlo k povstání.

1835 – Mexico. USA, které se snažily zmocnit se území Mexika, využily nestabilní politickou situaci. Po spuštění kolonizace Texasu z počátku 20. let, zinscenovaly v roce 1835 povstání texaských kolonistů, které brzy vyústilo oddělením Texasu od Mexika a vyhlášením „nezávislosti“.

1835 – Invaze do Peru, kde v té době probíhaly silné nepokoje.

1836 – Další invaze do Peru.

1840 – Invaze Američanů na Fidži, bylo zničeno několik vesnic.

1841 – Po atentátu na Američana na ostrově Drummond (tehdy se nazýval Upolu), tam Američané zničili mnoho vesnic.

1842 – Jedinečný případ. Nějaký T. Jones si usmyslil, že Amerika je ve válce s Mexikem, a napadl se svými vojáky poloostrov Monterey v Kalifornii. Po zjištění, že válka ve skutečnosti neprobíhá, se stáhl.

1843 – Americká invaze do Číny.

1844 – Další invaze Číny, potlačení anti-imperialistického povstání.

1846 – Mexičané byli uraženi kvůli ztrátě Texasu, jehož obyvatelé se rozhodli připojit se ke Spojeným státům v roce 1845. Hraniční spory a finanční neshody zvýšily napětí. Mnoho Američanů věřilo, že pro USA je „předurčeno“ natáhnout se přes celý kontinent od Atlantiku až k Tichému oceánu. Vzhledem k tomu, že Mexiko nechtělo prodat území, někteří američtí představitelé ho chtěli dobýt. Prezident USA James K. Polk poslal vojáky do Texasu na jaře roku 1846. V příštích dvou letech boje probíhaly v Mexiku, Texasu, Kalifornii a Novém Mexiku. Americké ozbrojené síly byly lépe vyškoleny, měly více nových zbraní a účinnější vedení, a tak bylo Mexiko poraženo. Na počátku roku 1847 byla Kalifornie pod kontrolou Spojených států. V září padlo Mexico City pod útoky americké armády. 2. února 1848 Spojené státy a Mexiko podepsali mírovou dohodu. V této smlouvě se Mexiko dohodlo s USA na prodeji území o rozloze 500 000 čtverečních mil za 15 milionů dolarů. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1846california.htm)

1846 – Agrese proti Nové Granadě (Kolumbie).3

1849 – Americké námořnictvo se vyskytovalo poblíž Smyrny, aby přinutilo rakouskou vládu propustit zatčeného Američana.

1849 – Ostřelování Indočíny.

1851 – Americká vojska se vylodila na ostrově Johanna, aby potrestala místní vládu za zatčení kapitána americké lodi.

1852 – Americká invaze do Argentiny během lidových nepokojů.

1852 – Japonsko. Ansejské dohody – nerovné smlouvy uzavřené v 1854-1858 USA a dalšími mocnostmi s Japonskem v době Ansei [celý oficiální název panování (1854-1860) císaře Komei]. Tyto dohody ukončily více než dvě století japonské izolace od vnějšího světa. V roce 1852 poslala americká vláda do Japonska eskadru M. Perry, který pomocí vyhrůžek uzavřel 31. března 1854 v Kanagawa první americko-japonskou smlouvu, která otevřela americkým lodím přístavy Shimoda a Hakodate bez nároku na obchodování. 14. října 1854 byla Japonskem podepsána podobná dohoda s Anglií a 7. února 1855 s Ruskem. Americký generální konzul T. Harris, který přijel do Japonska v roce 1856 pomocí hrozeb a vydírání učinil uzavření nové, lukrativní smlouvy pro USA 17. června 1857, a o rok později 29. července 1858 nové otrocké obchodní dohody pro Japonsko. Podle modelu americko-japonské obchodní dohody byla v roce 1858 podepsána smlouva s Ruskem (19. srpna 1858), Velkou Británii (26. srpna 1858) a Francií (9. října 1858). Ansejské dohody umožnily volný obchod zahraničních obchodníků s Japonskem a začlenily ho do sféry světového obchodu, neboť umožnily cizincům právo exteritoriality a konzulární jurisdikce, zbavily Japonsko celní samostatnosti a uložily nízká dovozní cla.

1853 – 1856 – Anglo-americká invaze do Číny, kde si pomocí ozbrojených konfliktů vybojovaly výhodné obchodní podmínky. (Více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/c4.files/tajpinskoevosstanie.htm)

1853 – Invaze do Argentiny a Nikaragui během občanských nepokojů.

1853 – Americká vojenská loď připlouvá do Japonska, aby ho donutila otevřít své přístavy pro mezinárodní obchod.

1854 – Američané zničili nikaragujské město San Juan del Norte (Greytown), tím pomstily urážku Američana.

1854 – Spojené státy se pokusily dobýt Havajské ostrovy. Dobytí Tygřího ostrova v panamské šíji.
1855 –  Četa Američanů pod vedením Williama Walkera napadla Nikaraguu. Ten se s podporou své vlády prohlásil v roce 1856 prezidentem Nikaragui. Americký dobrodruh se snažil připojit Střední Ameriku ke Spojeným státům a proměnit ji v otrockou základnu pro americké plantážníky. Nicméně, Spojené armády Guatemaly, Salvadoru a Hondurasu vyhnaly Walkera z Nikaragui. Později byl zajat a popraven v Hondurasu.

1855 – Invaze Američanů na Fidži a Uruguay.

1856 – Invaze do Panamy. Vzhledem k enormní roli panamské šíje, Spojené království a Spojené státy bojovaly o její ovládnutí, nebo alespoň o kontrolu. Británie, která vlastnila řadu ostrovů v Karibiku, stejně jako část Pobřeží moskytů, se snažila udržet si svůj vliv ve Střední Americe. Spojené státy v roce 1846 prosadily u nové Granady smlouvu o přátelství, obchodu a plavbách po moří, ve které se zavázaly zaručit suverenitu nové Granady nad panamskou šíjí a zároveň získaly rovná práva na použití jakékoliv trasy přes šíji a koncesi na vybudování železnice přes ni. Železnice, jejíž výstavba byla dokončena v roce 1855, přinesla posílení amerického vlivu v panamské šíji. Pomocí smlouvy z roku 1846, Spojené státy systematicky zasahovaly do vnitřních záležitostí nové Granady a opakovaně se uchylovaly k přímé vojenské intervenci (1856, 1860 atd.). Smlouvy mezi Spojenými státy a Velkou Británií – Clayton-Bulwerská smlouva (1850) a Smlouva Haye-Paunsfota (1901) ještě více posílily pozici USA v Nové Granadě.

1857 – Dvě invaze do Nikaragui.

1858 – Intervence na Fidži, kde byla provedena represivní operace za zabití dvou Američanů.

1858 – Invaze na Uruguay.

1859 – Útok na japonský Fort Taku.

1859 – Invaze do Angoly během občanských nepokojů.

1860 – Invaze do Panamy.

1861 – 1865 – Občanská válka. Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Tennessee a Severní Karolína se odtrhly od zbytku státu a prohlásily se za nezávislé státy. Sever zaútočí jakoby kvůli osvobození otroků. Ve skutečnosti šlo jako vždy o peníze – v podstatě se pohádaly kvůli podmínkám obchodování s Anglií. Navíc se našly síly, které zabránily rozpadu země do několika malých, ale velmi separatistických kolonií.

1862 – Vyhnání všech židů z Tennessee s konfiskací majetku.

1863 – Trestná výprava na Shimonoseki (Japonsko), kde byla „uražena americká vlajka“.
1864 – Vojenská expedice do Japonska pro dosáhnutí výhodných obchodních podmínek.
1865 – Paraguay. Uruguay s neomezenou vojenskou pomocí Spojených států, Británie, Francie, atd. napadla Paraguay a zničila 85 % obyvatel této tehdy bohaté země. Od té doby se Paraguay nikdy nevzpamatovala. Monstrózní masakr byl otevřeně hrazen mezinárodním bankovním domem Rothschildů, který je úzce spojen se slavnou britskou bankou „Baring Brothers“ a dalšími finančními institucemi, kde tradičně vedoucí roli hráli Rothschildové. Zvláštní cynismus genocidě dodává to, že se konala pod heslem osvobození paraguayského lidu z područí diktatury a obnovení demokracie v zemi. Po ztrátě poloviny území a vykrvácení se stát stal ubohou anglo-americkou polokolonií, kde je dnes jedna z nejnižších životních úrovní, kvetoucí drogová mafie, obrovský vnější dluh, policejní teror a korupce úředníků. Rolníkům vzali půdu a dali ji skupině statkářů, kteří se objevili pod záštitou okupantů. Následně vytvořili stranu „Colorado“, která do dneška vládne zemi v zájmech dolaru a strýčka Sama. Demokracie zvítězila. (Více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/1865paragvaj.htm)
1865 – Zavedení vojsk do Panamy v průběhu státního převratu.

1866 – Nevyprovokovaný útok na Mexiko.

1866 – Trestná výprava do Číny kvůli útoku na amerického konzula.

1867 – Trestná výprava do Číny za vraždu několika amerických námořníků.

1867 – Útok na ostrovy Midway.

1868 – Vícenásobná invaze do Japonska během japonské občanské války.

1868 – Invaze do Uruguaye a Kolumbie.

1874 – Invaze do Číny a na Havaj.

1876 ??- Invaze do Mexika.

1878 – Útok na ostrovy Samoa.

1882 – Invaze do Egypta.

1888 – Útok na Koreu.

1889 – Trestná výprava na Havaj.

1890 – Zavedení vojsk na Haiti.

1890 – Argentina. Zavedení vojsk pro ochranu zájmů Buenos Aires.

1891 – Chile. Střety amerických vojsk s povstalci.

1891 – Haiti. Potlačení vzpoury černých dělníků na ostrově Navassa, který podle amerických údajů patřil pod USA.

1893 – Zavedení vojsk na Havaji, invaze do Číny.

1894 – Nikaragua. V průběhu měsíce vojska okupují Bluefields.

1894 – 1896 – Invaze do Koreje.

1894 – 1895 – Čína. Američtí vojáci se podílejí na sino-japonské válce.

1895 – Panama. Američtí vojáci napadnou kolumbijskou provincii.

1896 – Nikaragua. Američtí vojáci napadli Corinto.

1898 – Španělsko-americká válka. (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1898isp.htm) Američtí vojáci vybojují Filipíny u Španělska, 600 000 Filipínců je zabito. Americký prezident William McKinley prohlásil, že mu Bůh přikázal, aby dobyl Filipínské ostrovy, konvertoval jejich obyvatele ke křesťanství a přivedl je do civilizace. McKinley řekl, že mluvil s Bohem, když se o půlnoci procházel po jedné z chodeb Bílého domu. Zajímavý důvod použitý Amerikou pro vyvolání této války: 15. února 1898 došlo k výbuchu na bitevní lodi „Maine“, ta se potopila a bylo zabito 266 členů posádky. Americká vláda okamžitě obviní Španělsko. Po 100 letech byla loď zvednuta ze dna, a bylo zjištěno, že loď byla vyhozena do povětří zevnitř. Je možné, že se Amerika rozhodla, že nebude čekat na příležitost k útoku na Španělsko a rozhodla se věci urychlit tím, že obětuje několik set životů. Kubu vybojují u Španělska a doteď je tam americká vojenská základna. Ta stejná, kde se nachází nechvalně známa mučírna pro všechny proslulé teroristy Guantánamo. 22. 6. 1898 – Během španělsko-americké války se na Kubě vylodili američtí vojáci, kteří měli podporu kubánských partyzánů, kteří vedli boj proti španělským kolonizátorům už od roku 1895. V prosinci roku 1898 americké síly začaly „pacifikační“ operaci proti kubánským povstalcům, kteří nechtěli složit zbraně. 20. května 1901 bylo ukončeno americké vojenské velení na Kubě. Nicméně američtí vojáci zůstanou na ostrově. Je schválena nová ústava pro Kubu, podle které Spojené státy mají zvláštní práva v této zemi. Ve skutečnosti byl nad Kubou stanoven americký protektorát (více zde: http://www.usinfo.ru/kubaprotektorat.htm). S pomocí majetných tříd je kapitál ze Spojených států aktivně vštěpován do kubánské ekonomiky. V prosinci roku 1901 se konaly první prezidentské volby, ve kterých se prezidentem stal T. Estrada Palma spojený s vládnoucími kruhy v USA. 20. května 1902 byl oficiálně vyhlášen vznik kubánské republiky a v Havaně byla vyzdvižena národní vlajka (místo americké vlajky), začala evakuace amerických vojáků. Amerika si vyhradila právo zasahovat do vnitřních záležitostí Kuby.

1898 – Portoriko a Guam byly vybojovány u Španělska.

1898 – Americké síly napadnou přístav San Juan del Sur v Nikaragui.

1898 – Havaj. Obsazení ostrova americkými vojáky.

1899 – 1901 – Americko-filipínská válka (více zde : http://www.usinfo.ru/1898filip.htm)
1899 – Nikaragua. Američtí vojáci napadnou přístav Bluefields.

1901 – Vyslání vojsk do Kolumbie.

1902 – Invaze do Panamy.

1903 – USA poslaly k  panamské šíji válečné lodě za účelem izolace kolumbijské armády. 3. listopadu byla vyhlášena politická nezávislost Panamské republiky. Ve stejném měsíci Panama, která byla doslova závislá na USA, byla nucena podepsat smlouvu se Spojenými státy, podle nichž území pro výstavbu kanálu bylo poskytnuto natrvalo pro užívání USA. Státy měly možnost v určité oblasti postavit a pak provozovat kanál, mít tam ozbrojené síly, atd. V roce 1904 byla schválena Panamská ústava, Spojeným státům bylo uděleno právo vylodit vojska v kterékoli části země, což bylo opakovaně využito vládou USA k potlačení anti-imperialistických projevů. Prezidentské volby v roce 1908, 1912, 1918 se konaly pod dohledem amerických vojáků.

1903 – Invaze do Hondurasu, Dominikánské republiky a Sýrie.

1904 – Vyslání vojsk do Koreje, Maroka a Dominikánské republiky.

1904 – 1905 – Američtí vojáci zasahují do rusko-japonské války.

1905 – Američtí vojáci zasahují do revoluce v Hondurasu.

1905 – Vyslání vojsk do Mexika (pomohla diktátorovi Porfirio Díazovi potlačit povstání).

1905 – Vyslání vojsk do Koreje.

1906 – Invaze na Filipíny, potlačení osvobozeneckého hnutí.

1906 – 1909 – Američtí vojáci jsou na Kubě během voleb. V roce 1906 proběhla vzpoura liberálů protestujících proti bezpráví spáchaného vládou prezidenta E. Palmy. Palma žádá USA, aby vyslaly vojáky, ale americká vláda vyšle na Kubu zprostředkovatele. Po odstoupení prezidenta E. Palmy, USA oznámily vytvoření prozatímní vlády v zemi, která bude u moci tak dlouho, dokud v zemí nebude obnoven pořádek. 10. února 1906 – vítězství liberálů ve volbách. H.Gomes zvolen prezidentem Kuby.

1907 – Američtí vojáci prosazují protektorát „dolarové diplomacie“ v Nikaragui.

1907 – Američtí vojáci zasahují do revoluce v Dominikánské republice.

1907 – Američtí vojáci se účastní války Hondurasu a Nikaragui.

1908 – Američtí vojáci jsou v Panamě během voleb.

1910 – Nikaragua. Američtí vojáci napadnou přístav Corinto a Bluefields. USA poslaly vojenské jednotky do Nikaragui a organizovaly protivládní spiknutí (1909), po kterém byl Zelaya nucen uprchnout ze země. V roce 1910 byla vytvořena junta z pro-amerických generálů: X. Estrada, E. Chamorro a zaměstnance americké těžební společnosti A. Diaze. Ve stejném roce se stal prezidentem Estrada, ale poté byl vyměněn A. Diazem, který byl podporovaný americkými vojsky (více zde: http://www.usinfo.ru/19091912nikaragua.htm).

1911 – Američané se vylodili v Hondurasu kvůli podpoře povstání pod vedením bývalého prezidenta Manuela Bonnily proti legitimně zvolenému prezidentovi Miguelovi Davilouvi.
1911 – Potlačení protiamerického povstání na Filipínách.

1911 – Zavedení vojsk do Číny.

1912 – Američtí vojáci vcházejí do Havany (Kuba). (Více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/1912kuba.htm)

1912 – Američtí vojáci jsou v Panamě během voleb.

1912 – Invaze vojsk USA do Hondurasu.

1912 – 1933 – Okupace Nikaragui, neustálý boj s partyzány. Nikaragua se stala monopolní kolonii „United Fruit Company“ a dalších amerických společnosti. V roce 1914 byla ve Washingtonu podepsána dohoda, podle které Spojené státy měly právo vybudovat mezi oceánský kanál v Nikaragui. V roce 1917 se stal prezidentem E. Chamorro, který uzavřel se Spojenými státy řadu nových dohod což vedlo k ještě většímu zotročení země. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1912nikaragua.htm)

1914 – Američtí vojáci vstupují do Dominikánské republiky, boj s rebely o Santa Domingo.

1914 – 1918 – série invazí do Mexika. V roce 1910 začalo silné rolnické hnutí Francisca Pancho Villa a Emiliana Zapata proti loutce USA a Anglie, diktátorovi Porfirio Diazovi. V roce 1911 Diaz uprchl ze země a místo něj přišel liberál Francisco Madero. Ale ani on nevyhovoval Američanům, a v roce 1913 opět pro-americký generál Victoriano Huerta svrhl Madera a zabil jej. Zapata a Villa přitlačili, a na konci roku 1914 obsadili hlavní město Mexico City. Junta Huerta se zhroutila a Spojené státy přešly k přímé intervenci. Už v dubnu 1914 se v mexickém přístavu Veracruz vylodili američtí vojáci, kteří tam zůstali až do října. Prezidentem Mexika se mezitím stal ostřílený politik a hlavní vlastník půdy V. Carranza. Porazil Villa, ale oponoval imperialistické politice Spojených států a slíbil provést pozemkovou reformu. V březnu 1916 americká armáda pod velením Pershinga překročila mexickou hranici, ale nebyla to pro ně zrovna procházka růžovým sadem. Vládní vojáci a partyzánské armády P. A. Villy a Zapaty dočasně zapomněli na občanské nepokoje a sjednotili se proti Pershingovi a vyhodili ho ze země. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19101917mexika.htm)

1914 – 1934 – Haiti. Po četných povstáních Amerika zavádí svá vojska, okupace trvá 19 let. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19141934gaiti.htm)

1916 – 1924 – 8letá okupace Dominikánské republiky. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19161924dominikanskajarka.htm)

1917 – 1933 – Vojenská okupace Kuby, ekonomický protektorát.

1917 – 1918 – Účast v první světové válce. Nejprve Amerika „udržovala neutralitu“, tj. prodávala zbraně za astronomické částky a nekontrolovatelně bohatla, vstoupila do války až v roce 1917, tj. na konci, ztratila pouze 40 000 lidí (Rusové například – 200 000), ale po válce se považovala za největšího vítěze. Jak víme, úplně stejně bojovala ve druhé světové válce. USA bojovaly v Evropě v první světové válce, aby změnily pravidla „hry“, ale ne pro zajištění „výraznější rovnosti možnosti“, ale kvůli zajištění budoucí absolutní nerovnosti ve prospěch Spojených států. Do Evropy Amerika nepřišla kvůli Evropě, ale kvůli zájmům Ameriky. Zámořský kapitál chystal tuto válku a vyhrál ji. Po skončení války cestou různých machinací ostatních spojenců uspěli v zotročení Německa, díky čemuž se válkou oslabená země dostala do absolutního chaosu, kde se zrodil i fašismus. Fašismus se také mimochodem vyvíjel s aktivní pomocí Ameriky, která mu pomáhala až do konce druhé světové války. Státy, kromě USA se po válce ocitly v dluhu u mezinárodních finančních skupin a monopolu, kde kapitál USA už hrál první, ale ne jediné housle. To, o co se snažily Spojené státy, toho i dosáhly – jak v Paříži v roce 1919, tak i v roce 1929. Státy si nezajistily mandáty a kolonie, ale právo a schopnost kontrolovat situaci ve světě, tak jak to chtěly oni nebo spíše americký kapitál. Samozřejmě, že ne všechny plány se podařilo uskutečnit a největším a nejbolestivějším omylem bylo nezávislé sovětské Rusko místo buržoazního závislého Ruska. S tím se zatím muselo počkat, ale zbytek Evropy byl „v podstatě monopolem Yankees a co“. Přibývá důkazů, že Spojené státy a Británie jsou hlavními viníky vypuknutí první světové války. Více si o tom můžete přečíst v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/stravit.htm.

1917 – Američtí magnáti rádi financovali socialistickou revoluci v Rusku a doufali, že to vyvolá občanskou válku, chaos a celkovou likvidaci této země. Připomeňme, že ve stejné době se Rusko účastnilo první světové války, která mu to ještě zhoršovala. Zde jsou konkrétní jména sponzorů: Jacob Schiff, Felix a Paul Wartburg, Otto Kahn, Mortimer Schiff, Guggenheim, Isaac Seligman. Když občanská válka opravdu začala, Američané pustili své síly na urychlení zničení Rusů. Zvlášť velké naděje se upnuly na Trockého, proto se velmi naštvaly, když Stalin rozpoznal jejích plány a odstranil nepřítele. Po revoluci v roce 1917, americký prezident Woodrow Wilson nastínil americkou politiku, pokud jde o Rusko takto: Celá bělogvardějská vláda v Rusku by měla dostat pomoc a uznání Trojdohody. Kavkaz je součástí problému turecké říše, Střední Asie by se měla stát protektorátem Anglo-Sasů, Sibiř by měla mít oddělenou vládu a VelkoRusko novou vládu (tj., ne sovětskou). Po vítězství nad „rudým“ mořem Wilson plánoval vyslat do Ruska vojska z křesťanského sdružení mladých lidí „pro morální vzdělávání a řízení ruského lidu“. V roce 1918 američtí vojáci vstoupili do Vladivostoku a úplně vyhnat je z ruského území se podařilo až v roce 1922. Dále 23. prosince 1917 Clemenceau, Pichon a Foch z Francie a lordové Milner a Cecil z Anglie uzavřeli tajnou úmluvu o rozdělení sfér vlivu v Rusku: Pro Anglii Kavkaz, Kubaň a Don a pro Francii Besarábie, Ukrajina a Krym. USA se oficiálně úmluvy neúčastnily, i když ve skutečnosti držely v rukou všechny nitě, a zejména si dělaly nárok na Sibiř a Dálný východ … Geografická mapa, kterou připravilo ministerstvo zahraničí Spojených států pro americkou delegaci na pařížské mírové konferenci to velmi přesně ukazovala: Ruský stát na té mapě byl pouze na Středoruské vysočině. Pobaltí, Bělorusko, Ukrajina, Kavkaz, Sibiř a Střední Asie na té mapě byly „samostatnými“, „nezávislými“ státy. Na tento plán se muselo ještě pár desítek let počkat. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1917rossija.htm.)

1918 – 1922 – Intervence do Ruska. Celkem se jí účastnilo 14 zemí. Američané si přivlastnili hodně ruských zlatých rezerv, když je vzali admiralovi Kolčakovi kvůli slibu o dodávce zbraní. Slib však nesplnili. Tohle zlato je zachránilo během Velké hospodářské krize, kdy se vláda rozhodla vypořádat s obrovskou nezaměstnaností najmutím na civilní službu. Pro zaplacení za tuto neplánovanou práci bylo potřeba obrovské množství peněz, a tehdy se ukradené zlato hodilo. Tohle však není jediná ztraceném zlatě (vice o tom zde : http://jinezpravy.blogspot.cz/2012/08/teorie-o-vzniku-banky-ceskoslovenskych.html )

Fotogalerie zde: http://www.usinfo.ru/c4.files/1917russiagallery.htm.

1918 – 1920 – Panama. Po volbách se do země posílají vojáci k potlačení nepokojů.
1919 – Kostarika. Povstání proti režimu prezidenta Tinoco. Pod tlakem USA Tinoco odstoupil, avšak nepokoje v zemi se nezastavily. Proběhlo vylodění amerických vojáků pro „ochranu amerických zájmů“. Prezidentem byl zvolen D. Garcia. V zemi byl obnoven demokratický systém.

1919 – Američtí vojáci bojující na straně Itálie proti Srbům v Dalmácii.

1919 – Američtí vojáci jsou v Hondurasu během voleb.

1920 – Guatemala. Dvoutýdenní intervence.

1921 – Americká podpora rebelů, kteří bojovali za svržení guatemalského prezidenta Carlose Herrera ve prospěch „United Fruit Company“.

1922 – Intervence v Turecku.

1922 – 1927 – Americké síly v Číně během lidového povstání.

1924 – 1925 – Honduras. Vojáci vtrhli do země během voleb.

1925 – Panama. Americké síly rozehnaly generální stávku.

1926 – Nikaragua. Invaze. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19261933nikaragua.htm)

1927 – 1934 – V celé Číně jsou američtí vojáci.

1932 – El Salvador invaze od moře. V té době tam byla vzpoura.

1936 – Španělsko. Zavedení vojáků během občanské války.

1937 – Jeden vojenský střet s Japonskem.

1937 – Nikaragua. S pomocí amerických vojáků se Somoza dostal k moci, když svrhl legitimní vládu Hamída Sacasa. Somoza byl diktátorem a jeho rodina vládla v zemi příštích 40 let.

1939 – Zavedení vojsk do Číny.

1941 – Jugoslávie. Převrat v noci z 26. na 27. března 1941, který provedly anglo-americké zpravodajské služby, v důsledku státního převratu byla svržena vláda Cvetkoviće-Matcheka.

1941 – 1945 – Zatímco sovětská vojska bojovala s nacistickou armádou, Američané a Britové dělali to, co dělají obvykle – teror. Systematicky ničili civilní obyvatelstvo Německa, čímž ukázali, že nejsou o nic lepší než nacisté. Toto bylo děláno ze vzduchu pomocí kobercového bombardování měst, která neměla nic společného s válkou a válečnou výrobou: Drážďany, Hamburk. V Drážďanech bylo během jedné noci zabito přibližně 120 000 – 250 000 civilistů, většina z nich byli uprchlíci. (O Lend Lease si můžete v ruštině přečíst zde: http://www.usinfo.ru/lendlease.htm.) Stručně řečeno: 1) Pomáhat SSSR začali až v roce 1943, předtím byla podpora jen symbolická, 2) výše podpory byla malá a za obrovské ceny (stále se to splácí), zároveň je přitom špehovali (více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/lendleaseshpiony.htm) a 3) současně Amerika tajně pomáhala nacistům, i když se o tom teď přímo nemluví (v ruštině o tom např. zde: http://www.usinfo.ru/ibm.htm a zde: http://www.usinfo.ru/fashysty.htm). Obchod je obchod. Mimochodem, Bushův dědeček Prescott Bush se na tomto přímo podílel. Obecně zločiny Spojených států během druhé světové války jsou nevyčíslitelné. Například podporovali extrémně násilnické chorvatské fašisty, kteří se pak aktivně zapojili do protisovětského boje. Jakoby náhodně útočili na sovětské vojáky v naději zastrašit je svou palebnou silou. Dohodli se s Hitlerem, že maximální počet vojáků byl hozen do boje proti Sovětům a Američané pochodovali vítězně od města k městu, aniž by se setkali s jakýmkoliv odporem. Až pak nasnímali hrdinské filmy, kde si připisovali hrdinské činy sovětských vojáků. Jedním z nejstrašnějších zločinů je samozřejmě tajné sponzorování nelidských experimentů na lidech americkými fondy v nacistických koncentračních táborech. Kvůli finanční pomoci měla Amerika neomezený přístup k výsledkům výzkumu. Po válce byly všechny němečtí a japonští odborníci převezeni do Spojených států, kde pokračovali ve svém výzkumu na vězních, obyvatelích domovů pro seniory, přistěhovalcích, lidech v Latinské Americe atd.

1945 – Dvě atomové bomby svržené na vyčerpané Japonsko (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/c3.files/2mirovaja3.htm), což mělo za následek smrt asi 200 tisíc (podle jiných zdrojů 0,5 milionu) lidí, většinou žen a dětí. Široce rozšířená domněnka o tom, že bomby byly shozeny pro záchranu životů Američanů není pravdivá. Bomby byly shozeny za účelem zastrašení nového nepřítele, Stalina, když Japonsko se již snažilo vyjednat kapitulaci. Vedoucí velitelé druhé světové války, včetně Dwighta D. Eisenhowera, Chestera Nimitze a Curtise Lemaye, všichni neschvalovali použití atomových bomb proti poraženému nepříteli. Kromě toho byly bomby shozeny navzdory zákazu Haagské úmluvy z roku 1907 – „neexistuje žádná omluva pro neomezené ničení nebo útoky na civilisty a civilní objekty jako takové“. Nagasaki byl námořní základnou … Po okupaci Japonska americkými vojsky zemřelo hladem 10 milionů lidí. Také, jako obvykle, Američané plně prokázali svou „civilizovanost“: dobrou tradicí bylo nošení „suvenýrů“, vytvořených z kostí a jiných částí těla mrtvých Japonců.

1945 – 1991 – SSSR. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/sssrindex.htm.) Samozřejmě, že všechny protisovětské sabotáže, teroristické činy, provokace není možné uvést. Měli bychom zvláště zmínit angloamerický plán „Nemyslitelné“, který byl odtajněn před několika lety, a nezpůsobil žádný zájem v „demokratických“ médiích. Toto není překvapující, jelikož plánem bylo zaútočit společnými fašistickými, britskými a americkými vojsky na Sovětský svaz už v létě 1945. Jaký demokrat se tohle odváží říct? Zajatí Němci se neodzbrojovali sovětskými „spojenci“, nikdo tu armádu nerozpouštěl, váleční zločinci nebyli potrestáni. Naopak, nacisté byli shromážděni do stotisícové armády, která jen čekala na rozkaz zopakovat svůj blitzkrieg. Naštěstí, Stalinovi se podařilo přesunout sovětské vojáky a tím neutralizovat američano-fašisty a ti se neodvážili na „demokratizaci“. Nicméně, přátelství Američanů s nacisty pokračovalo. Prakticky žádný válečný zločinec v západním Německu nebyl potrestán, mnozí sloužili v NATO a na nejvyšších pozicích ve vládě. V té době Spojené státy, které měly monopol na jaderné zbraně, se začaly připravovat na preventivní válku, která měla být zahájena v roce 1948. Za prvních 30 dnů bylo naplánováno shození 133 atomových bomb na 70 sovětských měst, z nichž 8 na Moskvu a 7 na Leningrad a později se plánovalo shození dalších 200 atomových bomb. Nicméně, kontrolní výpočty ukázaly, že americké strategické letectví v letech 1949 – 1950 stále nemohlo zasadit smrtelný úder Sovětskému svazu, tak aby nebyl schopen odporu (plán „Dropshot“), takže „demokratizace“ byla odložena. Amerika se snažila všemi prostředky podnítit etnické konflikty, prodat vadné zařízení (které, mimochodem, kdysi vedlo k největšímu výbuchu v Sovětském svazu vůbec – v roce 1982 vybouchl plynovod s americkým zařízením na Sibiři). Pokud to bylo možné, tak proti Sovětskému svazu byly použity i biologické zbraně. Například shazování z letadel Mandelinky bramborové, čímž způsobili obrovské škody na úrodě brambor. Na Ukrajině je stále v některých oblastech rozšířen vědě neznámý kříženec mezi kobylkou a cvrčkem. Je zřejmé, že byl původně určen k rozšíření nějaké infekce. (Američané zajali během druhé světové války všechny japonské odborníky na biologické zbraně a aktivně využívali jejich odborné znalosti ve všech víceméně větších válkách, i na Kubě, rozšíření epidemie pomocí hmyzu bylo vyvinuto právě Japonci). V celé historii Sovětského svazu žádný bojový letoun nezasáhl do vzdušného prostoru Spojených států, nedělal přelety nad touto zemí a neprováděl v něm letecké bitvy. Za padesát let konfrontace se Sovětským svazem bylo sestřeleno kolem třiceti bojových a průzkumných letadel USA. Ve vzdušném boji nad Sovětským svazem sověti ztratili pět bojových letadel, Američany byli sestřeleno několik sovětských transportních civilních letadel. Celkem bylo zaznamenáno pět tisíc porušení sovětských hranic americkými letadly. Za stejné období v Sovětském svazu bylo identifikováno a zatčeno více než sto čtyřicet parašutistů – sabotérů s konkrétní úlohou o vedení sabotáže na sovětském území. CIA aktivně tisklo sovětské peníze a dodávalo je všemi možnými způsoby do SSSR kvůli způsobení inflace. Západní vědci urychleně rozvíjeli některé vědecké teorie o přírodním ruském sklonu k násilí a otroctví, o podvědomě předprogramované chuti obsadit celou Zemi. Dnes je již veřejně známo mnoho plánů na rozpoutání jaderné války se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, „Chariotir“, „Trójan“, „Bravo“, „Offtekl“. Američané byli dokonce ochotni zaházet atomovými bombami své evropské spojence, aby poslední Rusové neměli kam běžet od jadernými zbraněmi zničeného Sovětského svazu. Nejvážnější obavy ze strany tehdejšího Sovětského svazu byly, jak se ukázalo později, zcela rozumné. V 70. letech byl odtajněn plán, který byl navržen rozvědkou už 3. listopadu 1945, podle kterého byl schválen atomový útok zároveň na 20 měst v SSSR. Byl naplánován „nejen v případě nadcházejícího útoku SSSR, ale i když úroveň vědeckého a průmyslového rozvoje země dá soupeři příležitost k útoku na Spojené státy nebo na obranu proti našemu útoku“… Ale hrdinské úsilí sovětského lidu, neuvěřitelné totální úsilí pracovníků a intelektuálů dovolilo ekonomický zázrak a zcela nečekaný vývoj jaderné zbraně pro USA. Američané, které promarnili správný okamžik k útoku ještě mnohokrát chtěli zasadit preventivní úder později v 50. letech, ale byli po celou dobu zastaveni strachem z odpovědí. Podle CIA Amerika utratila na zničení SSSR celkem 13 bilionů dolarů.

1946 – Jugoslávie. Američtí vojáci se mstí za sestřelení letadla.

1946 – 1949 – USA bombardovaly Čínu a poskytovaly jakýkoli odpor vůči komunistům. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/c4.files/1946kitaj.htm)

1947 – Itálie. Za účelem boje proti komunismu byly financovány proamerické síly ve volbách, CIA masově zabíjelo komunisty a provádělo protisovětskou kampaň v médiích. Nakonec na americké peníze byly zfalšovány výsledky voleb a samozřejmě komunisté prohráli.

1947 – 1948 – Francie. Za účelem boje proti komunismu a re-kolonizaci Vietnamu jsou financovány pro-americké síly ve volbách a je poskytnuta vojenská podpora. Byly zabity tisíce civilistů.

1947 – 1949 – Řecko. Američtí vojáci jsou zapojeni do občanské války, kde podporují fašisty. Pod záminkou „ochrany demokracie“ USA zasahují do konání prvních všeobecných voleb v Itálii a zavádí bojové lodě 6. flotily do italských přístavů, aby se zabránilo komunistické straně dostat se k moci mírovou cestou. Během několika desítek let po válce, CIA a americké korporace nadále zasahují do voleb v Itálii a utrácí stovky milionů dolarů za zablokování volební kampaně komunistů. Popularita komunistů byla založena na jejich aktivní účasti v protifašistickém hnutí, když vedly všechny síly odporu.

1948 – 1953 – Vojenská akce na Filipínách. Rozhodující role v represivních operacích proti filipínským lidem. Smrt tisíců Filipínců. Americká armáda zahájila kampaň proti levým silám v zemi ještě v době, kdy ti bojovali proti japonským útočníkům. Po válce Spojené státy přivedly k moci řadu loutek, včetně prezidenta, diktátora Marcose. V roce 1947 byly finančně podporovány pro-americké síly kvůli otevření amerických vojenských základen na Filipínách.

1948 – Peru. Vojenský převrat provedený Amerikou. K moci se dostal Manuel Odria. Nedemokratická vláda se v budoucnu vyzbrojovala a byla podporována Amerikou, další volby se konaly až v roce 1980.

1948 – Nikaragua: vojenská podpora kvůli kontrole nad vládou. O diktátorovi Anastasio Somozovi americký prezident Roosevelt řekl: „Je to sice hajzl, ale je to náš hajzl.“ Diktátor byl zabit v roce 1956, ale jeho dynastie zůstala u moci.

1948 – Kostarika. Amerika podporuje vojenský převrat vedený José Figueresem Ferrerem.

1949 – 1953 – Albánie. Spojené státy a Velká Británie uskutečnily několik neúspěšných pokusů o svržení „komunistického režimu“ a nahrazení ho prozápadní vládou z řad fašistických kolaborantů a monarchistů.

1950 – Povstání v Portoriku potlačeno americkými vojsky. V té době tam pokračoval boj za nezávislost.
1950 – 1953 – Ozbrojený zásah v Koreji přibližně milionu amerických vojáků. Smrt stovek tisíc Korejců. V roce 2000 vyšlo najevo hromadné vraždění desítek tisíc politických vězňů armádou a policií Soulského režimu, kterého se dopustil během korejské války. Toto bylo děláno na příkaz Ameriky, která se obávala, že vězňové, kteří byli zadrženi za své politické přesvědčení můžou být zachráněni armádou KLDR. Američané aktivně používali chemické a biologické zbraně vyrobené pro ně nacistickými zločinci a testovanými na vězních. (Více v ruštině zde:
http://www.usinfo.ru/koreja.htm, 2. část zde: http://www.usinfo.ru/koreja2.htm)
 

1950 – Počátek americké vojenské pomoci Francouzům ve Vietnamu. Dodávka zbraní a vojenské poradenství, zaplacení poloviny vojenských výdajů Francie.
1951 – Americká vojenská pomoc čínským povstalcům.

1953 – 1964 – Britská Guyana. Během 11 let se USA a Velká Británie třikrát snažily zabránit příchodu k moci demokraticky zvoleného vůdce Dzhegena, který prováděl neutrální a nezávislou politiku. Ta by podle Spojených států mohla vést k budování společnosti alternativní ke kapitalismu. Pomocí různých nástrojů od stávek až po terorismus, Spojené státy zařídily jeho odchod z politické scény v roce 1964, výsledkem bylo, že Guyana, jedna z nejlepších zemí v regionu se začátkem roku 1980 stala jednou z nejchudších.

1953 – Írán. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1953iran.htm) Populární politik Mosaddek se rozhodl znárodnit ropný průmysl Íránu (1951), který kontrolovala anglo-iránská naftařská společnost. Tak ekonomické zájmy Velké Británie byly porušeny. Pokusy Spojeného Království „ovlivnit“ Mosaddeka s pomocí hlavy státu Šáha selhaly. Mosaddek provedl referendum, v němž získal 99,9 % hlasů a dostal mimořádnou pravomoc, převzal velení ozbrojených sil, a nakonec sesadil Šáha a poslal ho do vyhnanství. Británii a Spojené státy vyděsilo, že Mosaddek se neopíral pouze na nacionalisty a kleriky, ale i na komunistickou stranu Íránu. Ve Washingtonu a v Londýně se rozhodli, že Mosaddek připravuje „sovětizaci“ Íránu, takže CIA a britská zpravodajská služba MI5 provedla operaci na svržení Mosaddeka. V Íránu začaly nepokoje, kde se střetli monarchisté podporovaní USA a Británií a příznivci Mosaddeka, proběhl státní převrat organizovaný armádou. Šáh se vrátil do Teheránu a na oficiální schůzce s hlavou CIA na Blízkém východě řekl : „Získal jsem tento trůn díky Alláhovi, národu, armádě a tobě.“ Mosaddek byl zatčen, souzen íránským soudem a odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody a zbytek svého života strávil v domácím vězení. Šáh zrušil rozhodnutí o znárodnění ropného průmyslu Íránu. Šáh Pahlavi se na čtvrt století stal žalářníkem pro íránský lid.

1953 – Nucená deportace Inuitů (Grónsko), která skončila degradací tohoto národa. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1953grenlandia.htm)

1954 – Guatemala. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1954gvatemala.htm) Guatemalský prezident Jacobo Arbenz Guzman vedl zemi v letech 1951-1954 a pokusil se dostat obchod se zemědělskými produkty (hlavní vývozní artikl) pod kontrolu státu. Tím ovlivnil zájmy americké společnosti „United Fruit“, na kterou připadalo 90 % vývozu Guatemaly. Arbenz byl obviněn, že je tajný člen komunistické strany a chce vybudovat komunismus v Guatemale (což byla lež). „United Fruit“ apeloval na pomoc americké vlády. CIA najala několik stovek guatemalských vojáků, kteří vtrhli do Guatemaly ze sousedního Hondurasu. Armáda, podplacena CIA, odmítla Arbenze poslouchat, a ten uprchl do Mexika, kde zemřel o 20 let později. K moci v Guatemale se dostal velitel ozbrojených sil. Spojené státy uvítaly změnu vlády a vyzvaly novou guatemalskou vládu, aby se nemstila Arbenzovi. Poté tam Amerika rozmístí své bombardéry. Roku 1999 americký prezident Bill Clinton přiznal zapojení zpravodajských služeb USA v porušování zákona v nedávno ukončeném vnitřním ozbrojeném konfliktu v Guatemale. Šéf Bílého domu to řekl v guatemalském hlavním městě, kde byl v průběhu jeho cesty po střední Americe. Podpora zpravodajskými službami USA guatemalské armády podílející se na „brutální a trvalé represi byla chybou ze strany Spojených států, která by se neměla opakovat,“ řekl Clinton. Clinton učinil takové prohlášení v reakci na opakované výzvy guatemalských obránců lidských práv s cílem otevřít přístup do tajných archivů amerických tajných služeb, který by se definoval rolí Washingtonu a guatemalské armády ve „špinavé válce“, která byla doprovázena vnitřním ozbrojeným konfliktem v Guatemale. V nedávno zveřejněné zprávě z guatemalské „Komise Pravdy“ se uvádí, že USA opakovaně zasahovaly do vnitřních záležitostí Guatemaly během konfliktu. Takže CIA „přímo či nepřímo podporovala některé nezákonné operace“ vlády proti povstaleckým silám. Až do poloviny 80. let, „americká vláda vyvíjela tlak na guatemalské orgány, aby zachránily nespravedlivou sociální a ekonomickou strukturu v zemi. Podle „Komise pravdy“, v průběhu 36leté občanské války v Guatemale, která skončila v roce 1996 podepsáním mírové dohody mezi vládou a povstalci bylo zabito nebo se pohřešuje více než 200 tisíc lidí. V průběhu ozbrojeného konfliktu existovala celá řada závažných porušení zákona, z nichž za většinu je zodpovědná armáda a zpravodajské služby.

1956 – Zahájení americké vojenské pomoci tibetským povstalcům proti Číně. Militanti se cvičili v zámořských základnách CIA, taky jim byly dodávány zbraně a vybavení.

1957 – 1958 – Indonésie. Stejně jako Nasser, Sukarno byl jedním z vůdců „třetího světa“ a udržoval neutralitu v období studené války, několikrát navštívil SSSR a Čínu, znárodnil holandský majetek, odmítl zakázat komunistickou stranu a rychle rozšiřoval svůj vliv mezi voliči. To vše, podle Spojených států, sloužilo jako „špatný příklad“ pro ostatní rozvojové země. Aby se zabránilo „šíření špatných myšlenek v zemích třetího světa“, CIA začalo vyhazoval hodně peněz za volby, byl vytvořen plán na atentát na Sukarna, byl vydírán vykonstruovaným sex filmem a pomocí opozičních důstojníků byla zahájena válka proti v Sukarnově vládě, která nebyla úspěšná.

1958 – Libanon. Okupace země, boj proti rebelům.

1958 – konfrontace s Panamou.

1958 – Americká vojenská pomoc rebelům na ostrově Quemoy v boji s Čínou.
1958 – V Indonésii začíná povstání, které CIA připravovalo už od roku 1957. Američané poskytovali protivládním rebelům vojenskou pomoc bombardováním a poradenstvím. Po tom, co bylo sestřeleno americké letadlo se CIA stáhlo a povstání se nezdařilo.

1959 – Amerika napadne Laos, začínají první střety amerických vojáků ve Vietnamu.

1959 – Haiti. Potlačení lidového povstání proti proamerické vládě.

1960 – Ekvádor. Poté, co Jose Maria Velasco byl zvolen prezidentem Ekvádoru a odmítl se podrobit americkým požadavkům na přerušení všech vztahů s Kubou, Američané uskutečnili několik vojenských operací. Podporují se všechny protivládní organizace, přijde i na krvavé provokace, které jsou pak připsány vládě. Nakonec Američané zorganizovali převrat a k moci přijde agent CIA Carlos Arosemana. Amerika si brzy uvědomí, že prezident není dostatečně přátelský Washingtonu a snažila se provést další převrat. V zemi začaly nepokoje, které byly potlačeny pod americkým vedením. K moci se dostala vojenská junta, která začala teror v zemi, volby byly zrušeny, začalo pronásledování politických odpůrců a samozřejmě, především komunistů. USA zůstaly spokojeni.

1960 – Americké síly vchází do Guatemaly, aby se zabránilo svržení loutkové vlády USA. Pokus o převrat se nezdařil.

1960 – Podpora vojenského převratu v Salvadoru.

1960 – 1965 – Kongo / Zair. V červnu 1960 Lumumba se stal prvním premiérem Konga od získání nezávislosti. Belgie si ale ponechala kontrolu nad nerostným bohatstvím v Katanga, a významní úředníci Eisenhowerovy správy finanční zájmy a spojení v této provincii. Na slavnostním ceremoniálu u příležitosti Dne nezávislosti, Lumumba vyzval lidi k ekonomickému a politickému osvobození. Po 11 dnech Katanga vystoupila ze země. Brzy byl Lumumba svržen ze svého postu s pomocí Spojených států, a v lednu 1961 se stal obětí teroristického útoku. Po několika letech občanské války se k moci dostal Mobutu spojený s CIA, který vládl zemi po více než 30 let a stal se miliardářem. Během této doby se míra korupce a chudoby v této zemi bohaté na suroviny dosáhl takových rozměrů, že dokonce zarážel i jeho velitele z CIA.

1961 – 1964 – Brazílie. Po příchodu prezidenta Goularta k moci byla země na cestě k nezávislé zahraniční politice, obnovila vztahy se socialistickými zeměmi, vystoupila proti blokádě Kuby, omezila příjmy z vývozu TNC, znárodnila dceřiné společnosti ITT a pokračovala v provádění ekonomických a sociálních reforem. Navzdory skutečnosti, že Goulart byl velký statkář, Spojené státy jej obvinily z „dominance komunistů ve vládě“ a byl sesazen ve vojenském převratu. V příštích 15 letech vládne vojenská diktatura, kongres byl uzavřen, politická opozice je roztroušena, v soudnictví vládne tyranie, kritika prezidenta je nezákonná. Odbory byly kontrolovány vládou, protesty byly potlačeny policií a armádou. Zmizení lidí, „eskadry smrti“, kult neřestí a divoká mučení se stala nedílnou součástí vládního programu „morální rehabilitace“. Brazílie přerušila vztahy s Kubou a stala se jedním z nejspolehlivějších spojenců USA v Latinské Americe.

1961 – Američané zabíjejí prezidenta Dominikánské republiky Rafaela Trujillo, kterého sami přivedli k moci ve 30. letech. Brutální diktátor nebyl zabit pro otevřené loupení země (60 % příjmu země šlo přímo do jeho kapsy), ale za to, že jeho dravá politika způsobila příliš mnoho škody americkým společnostem.

1961 – Kuba. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1961kuba.htm) V roce 1961, CIA měla k dispozici rozpočet (560 milionu dolarů), který šel na financování zvláštní skupiny „Mongoose“, která zorganizovala bombardování kubánských hotelů a dalších objektů, napadala dobytek a zemědělské pěstování, přidávala toxické chemikálie do vyvezeného cukru z Kuby atd. Na začátku roku 1961 Spojené státy zrušily diplomatické vztahy s Kubou a vyhlásily ekonomickou blokádu. V dubnu zorganizovaly ozbrojený útok kubánských kontrarevolucionářů v Zátoce sviní.

1962 – Guatemalský diktátor Miguel Ydigoras Fuentes potlačí s pomocí Američanů lidové povstání, stovky lidí se pohřešuje, je široce rozšířené mučení a zabíjení, země se ponořila do teroru. Američany vyškolení absolventi nechvalně známé „School of the Americas“ byli dobří zejména v mučení a masových vraždách civilistů.

1963 – El Salvador. Zničení disidentů s protiamerickými názory.

1963 – 1966 – Dominikánská republika. V roce 1963 byl demokraticky zvolen nový prezident Bosch. Vyzval zemi k pozemkové reformě, zajištění lidí levným bydlením, umírněnému znárodnění podniků a omezení nadměrného využívání země zahraničními investory. Boschovy plány byly považovány za „vplížení do socialismu“ a rozhněvaly Spojené státy, tisk v USA oznámil, že je „rudý“. V září 1963 byl Bosch svržen ve vojenském převratu, se souhlasem Spojených států. Když po 19 měsících v zemi vypuklo povstání a vytvořila se hrozba návratu Bosche k moci, Spojené státy poslaly na pomoc pro potlačení povstání 23 000 vojáků.

1963 – Američané aktivně pomáhají straně v Iráku zničit všechny komunisty v zemi. Mimochodem, s pomocí CIA se Saddám Husajn dostal k moci a pak bojoval s Amerikou nenáviděným Íránem.

1964 – Krvavé potlačení panamských národních sil, které požadovaly vrácení práv k Panamskému průplavu.

1964 – Amerika podporuje vojenský převrat v Brazílii, vojenská junta svrhla zvoleného prezidenta Joao Goularta. Režim Generála Castelo Branco je považován za jeden z nejkrvavějších v dějinách lidstva. Eskadry smrti vycvičené CIA mučily a vraždily každého, kdo byl považován za politického soupeře Branco, především komunisty.

1964 – Kongo (Zair). Amerika podporuje příchod k moci diktátora Mobutu Sese Seko, který se později stal známým svou krutostí a ukradl zbídačené zemi miliardy dolarů.

1964 – 1974 – Řecko. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/c4.files/1967grecija.htm) Dva dny před volbami, v srpnu 1967, byl v zemi proveden vojenský převrat, aby se zabránilo opětovnému příchodu k moci premiéra George Papandreou. Intriky proti němu ze strany americké armády a CIA, které se nacházely v Řecku, začaly hned po jeho zvolení do funkce v dubnu 1964. Po převratu bylo zavedeno stanné právo a zavedena cenzura, začala zatýkání, mučení a vraždy. Počet obětí v průběhu prvního měsíce panování „černých plukovníků“ pod záminkou záchrany národa od „komunistického převratu“ dosáhl 8 tisíc lidí.

V roce 1965, kdy proběhlo znárodnění ropy v Indonésii, Washington a Londýn opět reagovaly provedením převratu, při němž byl dosazen diktátor generál Suharto. Diktatura hromady kostí – půl milionu lidí. V roce 1975 Suharto obsadil Východní Timor a zničil třetinu populace, a udělal z ostrova obří hřbitov. „New York Times“ pojmenoval tuto tragédii „jedním z nejvíce divokých masakrů v moderních politických dějinách“. Na tato zvěrstva si už ani nikdo nevzpomíná.

1965 – Vojenská pomoc proamerickým vládám Thajska a Peru.

1965 – 1973 – Válečná agrese proti Vietnamu. (Více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/vjetnambse.htm) Během války bylo zabito 250 000 dětí, 750 000 bylo zraněno a zmrzačeno. Bylo shozeno 14 000 000 tun bomb a min, což se rovná ekvivalentu 700 hirošimských atomových bomb a je třikrát větší než tonáž bomb, použitých v druhé světové válce. Vietnamská válka stála život 58 000 amerických vojáků, většinou branců, zraněných bylo 300 000. Desítky tisíc lidí spáchali sebevraždu v nadcházejících letech, nebo byli duševně a morálně zničeni svou vojenskou zkušeností. V roce 1995, 20 let po porážce amerického imperialismu, vietnamská vláda oznámila obrovské množství zabitých lidí ve válce – 4 000 000 vietnamských civilistů a 1 100 000 vojáků. Současně se prováděla „vynucená urbanizace“, včetně vyhnání rolníků z půdy bombardováním a chemickou defoliací džungle. V nechvalně slavném masakru v My Lai v roce 1968, američtí vojáci zabili 500 civilistů (více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_My_Lai). Mezi květnem a listopadem 1967 se četa, známa jako „Tiger Force“ (více zde:

http://en.wikipedia.org/wiki/Tiger_Force) přehnala přes centrum Vietnamu a přitom umučila a pozabíjela neznámý počet civilistů. Ve Vietnamu byly provedeny krvavé vojenské operace jako „operace Phoenix“, která dosáhla vrcholu v roce 1969, kdy bylo téměř 20 000 vietnamských partyzánů a jejich příznivců zabito eskadrami smrti, organizovanými Spojenými státy. Četa prošla více než 40 vesnic, mimo jiné, spáchala útok na 10 starých farmářů v údolí Song dne 28. července 1967, a vyházela granáty na ženy a děti do tří podzemních úkrytů v okolí Chu Lai

(http://en.wikipedia.org/wiki/Chu_Lai_International_Airport) v srpnu 1967. Vězni byli mučeni a popravováni, jejich uši a kůže byly drženy jako suvenýry. Jeden voják z „Tiger Force“ usekl hlavu dítěti, aby si vzal náhrdelník z krku a lidi byli zabíjeni kvůli svým zlatým zubním korunkám. Bývalý velitel čety, seržant William Doyle, vzpomíná: „Zabili jsme všechny, koho jsme potkali. Bez ohledu na to, že to byli civilisté. Neměly tam být.“ Rolníci byli zabíjeni, když odmítali jít do tranzitního centra, které americké ministerstvo zahraničí kritizovalo v roce 1967 pro nedostatek potravin a přístřeší. Obklopené betonovými zdmi a ostnatým drátem, tyto tábory byly v podstatě věznice. Když bývalý hlavní lékař čety Larry Kottinghem popisoval extrémní krutost, která se projevovala vůči rolníkům, tak řekl: „To bylo tehdy, když všichni na sobě nosili náhrdelník z odřezaných uší.“ Armádní vyšetřování, které trvalo čtyři roky a začalo v roce 1971 (nejdelší za dobu této války) z 30 obvinění ze zločinů proti mezinárodnímu právu, včetně narušení Ženevské úmluvy z roku 1949, ani jeden z těchto lidí nebyl dokonce ani obviněn. Jediným potrestaným byl seržant, kvůli kterému vyšetřování začalo, kvůli jeho zprávě o stětí hlavy dítěti. Až do dnešního dne, USA odmítá odtajnit tisíce zpráv, které by mohly vysvětlit, co se stalo a proč byl případ uzavřen. 11. září 1967 armáda USA zahájila operaci “Wheeler“ (více zde:

http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Wheeler/Wallowa). Pod velením podplukovníka Geralda Morse, „Tiger Force“ a další tří divize napadly desítky vesnic v provincii Quang Nam. Úspěch operace byl měřen počtem usmrcených Vietnamců. Harold Fisher, bývalý zdravotník vzpomíná: „Šli jsme do vesnice a prostě stříleli do každého. Nepotřebovali jsme nějakou výmluvu. Pokud tu byli, tak zemřeli.“ Na konci kampaně článek ve vojenských novinách „Stars and Stripes“ chválil Sama Ibarra z „Tiger Force“ za tisíce zabitých během operace „Wheeler“. Téměř půl milionu veteránů z Vietnamu bylo léčeno na posttraumatické stresové poruchy. Jeden voják z „Tiger Force“, Douglas Teeters, užíval antidepresiva a prášky na spaní kvůli denním a nočním můrám, protože nemohl vymazat obraz zastřelených rolníků, zatímco ti mávali letáky shozenými americkými letadly a zajišťující jim bezpečnost. Tohle nebyli jedinečné případy, ale každodenní zločiny, při plném vědomí velitelů na všech úrovních. Veteráni vyprávěli o tom, jak oni osobně znásilňovali, řezali uši, hlavy, svazovali pohlavní orgány dráty od polních telefonů a pouštěli proud, vyhazovali lidi do vzduchu, pálili bez rozdílu na civilisty, srovnávali vesnice se zemí v duchu Chinggiskhana, zabíjeli zvířata a psy pro zábavu, otrávili zásoby potravin a obecně pustošili krajinu jižního Vietnamu, když nebudeme počítat obvyklá zvěrstva války a devastaci způsobenou bombardováním. Průměrný věk amerického vojáka ve Vietnamu byl 19 let. Masakr v My Lai. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/vietnam2.htm)

1966 – Guatemala. Američané dosazují svoji loutku Julia Cesara Mendeze Montenegro do vlády. Američtí vojáci vstoupili do země, byly uspořádány hromadné masakry indiánů, kteří se považovali za potenciální povstalce. Byly zničeny celé vesnice, proti poklidným zemědělcům se aktivně používal napalm. Po celém státě mizí lidi, aktivně se používá mučení, ke kterému američtí experti vyškolili místní policii

1966 – Vojenská pomoc proamerické vládě Indonésie a Filipín. Navzdory krutosti represivního režimu Ferdinanda Marcose na Filipínách (60 000 osob bylo zatčeno z politických důvodů, vláda oficiálně zaměstnávala 88 expertů na mučení), George Bush Sr. o několik let později pochválil Marcose za „dodržování demokratických zásad“.

1967 – Když Američane viděli, že ve volbách v Řecku může vyhrát pro ně nevhodný George Popandreous, tak podpořili vojenský převrat, který na 6 let ponořil stát do terorismu. Aktivně se využívala mučení, vraždy politických oponentů Georgiose Papadopulose (který byl mimochodem agentem CIA a předtím nacista). Hned první měsíc své vlády nechal popravit 8 000 lidí. USA se přiznaly k podpoře tohoto fašistického režimu až v roce 1999.
1968 – Bolívie. Lov na slavnou revoluční gardu Che Guevary. Američané ho chtěli naživu, ale bolivijská vláda se tak bála mezinárodního protestu (Che Guevara se ještě během svého života stal kultovní postavou), že se rozhodla ho zabít rychle.

1970 – Uruguay. Američtí experti na mučení učí své dovednosti používat místní obhájce demokracie proti protiamerické opozici.

1971 – 1973 – Bombardování Laosu (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/laos.htm). Na tuto zemi bylo shozeno více bomb než na nacistické Německo. Na začátku února 1971 americko-saigonské jednotky (30 000), při podpoře amerických letadel z Jižního Vietnamu napadly území v jižním Laosu. Eliminace populárního vládce státu – Prince Sahouneka, který byl nahrazen americkou loutkou Lol Noloyem, který okamžitě poslal vojáky do Vietnamu.

 1971 – Americká vojenská pomoc při revoluci v Bolívii. Prezident Juan Torres byl nahrazen diktátorem Hugo Banzerem, který jako první ze všeho poslal na bolestivou smrt 2 000 jeho politických oponentů.

1972 – Nikaragua. Americké síly vstupují do země kvůli podpoře vlády, příznivé pro Washington.

1973 – Chile (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1973chili.htm). CIA zařídí převrat v Chile, aby se zbavila prokomunistického prezidenta. Allende byl jedním z nejvýznamnějších chilských socialistů a snažil se provést v zemi ekonomické reformy. Začal proces znárodnění klíčových odvětví ekonomiky, zavedl vysoké daně na činnost nadnárodních korporací a uložil moratorium na zaplacení veřejného dluhu. Důsledkem bylo, že se to vážně dotklo zájmů amerických společností (ITT, Anaconda, Kennecot a další). Poslední kapkou pro USA byla návštěva Chile Fidelem Castrem. V důsledku toho CIA dostala rozkaz uspořádat svržení Allendeho. Je ironií, že pravděpodobně poprvé v historii, CIA financovala komunistickou stranu (chilští komunisté byli mezi hlavními politickými konkurenty Allendeho strany). V roce 1973, chilská armáda, kterou vedl generál Pinochet uspořádala státní převrat. Junta pozastavila ústavu, rozpustila Národní kongres, zakázala politické strany a masové organizace. Způsobila krvavý teror (v kobkách junty bylo zabito 30 000 chilských vlastenců a 2 500 se pohřešuje). Junta zrušila sociální a ekonomické úspěchy národa, země se vrátila k latifundistas, podniky k jejich bývalým majitelům, nahradila škody zahraničním monopolům, atd. Byly zrušeny vztahy se SSSR a jinými socialistickými státy. V prosinci roku 1974 byl Augusto Pinochet prohlášen prezidentem Chile. Antinárodní a antilidová politika junty vedla k prudkému zhoršení situace v zemi, zbídačení dělníků, výrazně se zvýšily náklady na bydlení. V zahraniční politice vojensko-fašistická vláda následovala vedení USA.

 

1973 – Jomkipurská válka (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1973israel.htm). Sýrie a Egypt proti Izraeli. Amerika pomáhá Izraeli zbraněmi.

1973 – Uruguay. Americká vojenská pomoc při převratu, který vedl k totálnímu teroru po celé zemi.

1974 – Zair. Vládě byla zamítnuta vojenská podpora, cílem USA bylo obsazení přírodních zdrojů. Americe nevadí, že všechny peníze (1 400 000) si přivlastnil Mobutu Sese Seko, vůdce země, také jí nevadí, že se aktivně podílí na mučení, věznění oponentů bez soudu, okrádá hladovějící obyvatelstvo atd.

1974 – Portugalsko. Finanční podpora pro-amerických sil ve volbách, a to kvůli zamezení dekolonizace země, kde po dobu 48 let vládl fašistický režim loajální USA. Na pobřeží Portugalska se provádí cvičení NATO ve velkém měřítku s cílem zastrašit soupeře.
1974 – Kypr. Američané podporují vojenský převrat, který měl vynést k moci agenta CIA Nikose Sampsona. Ten se však nepovedl, ale toho dočasného chaosu využili Turci a napadli Kypr, doposud jsou stále tam.

1975 – Maroko okupuje Západní Saharu za podpory americké armády, i přes odsouzení mezinárodního společenství. Odměnou je, že Americe je povoleno umístit vojenské základny v zemi.

1975 – Austrálie. Američané pomáhají nahradit demokraticky zvoleného premiéra Edwarda Vitlema.

1975 – Kambodža (více v ruštině zde : http://www.usinfo.ru/c3.files/1975kambodzha.htm). Dvoudenní útok na Kambodži, kde vláda zadržela americkou obchodní loď. Neoficiální příběh: Američané se rozhodli v zájmu obnovení image nepřemožitelné velmoci uskutečnit „reklamní válku“, i když byla posádka bezpečně propuštěna po kontrole. Přitom odvážné americké jednotky skoro zničily loď, kterou zachraňovaly, ztratily několik desítek vojáků a několik vrtulníků. Ztráty ze strany Kambodže nejsou známé.
1975 – 2002 (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1975angola.htm) – Pro-sovětská vláda Angoly čelí rostoucí opozici z hnutí „Unita“, které je podporované Jižní Afrikou a tajnými službami USA. SSSR poskytl vojenskou, politickou a ekonomickou podporu v organizaci zásahů kubánských vojáků v Angole, poskytl angolské armádě velké množství moderních zbraní a odeslal do této země několik stovek vojenských poradců. V roce 1989 kubánské jednotky opustily Angolu, ale občanská válka pokračovala až do roku 1991. Konflikt v Angole skončil až v roce 2002, po smrti trvalého vůdce „Unita“ Jonase Savimbi.

1975 – 2003 – Východní Timor. V prosinci 1975, den po odchodu amerického prezidenta Forda z Indonésie, který se stal nejcennějším nástrojem Spojených států v jihovýchodní Asii, vojáci Suharto s požehnáním USA napadli ostrov a používali zbraně USA v této agresi. V roce 1989 indonéské jednotky, sledující cíl násilné anexe Timoru, zničily 200 tisíc z jeho 600 tisícového obyvatelstva. Amerika podporuje tuto agresi a zamlčuje krveprolití na ostrově.

1978 – Guatemala. Vojenská a ekonomická pomoc proamerickému diktátorovi Lucasovi Garcia, který zavedl jeden z nejvíce represivních režimů v zemi. Více než 20 000 civilistů bylo zabito při finanční pomoci USA.
1979 – 1981. Série vojenských převratů na Seychelách – malé zemi vedle východního pobřeží Afriky. Přípravy puče a invaze žoldnéřů se zúčastnila Francie, Jižní Afrika a americká rozvědka.
1979 – Střední Afrika. Více než 100 dětí bylo zabito, když uspořádali protest proti povinnosti nákupu školní uniformy výhradně v obchodech patřících prezidentovi. Mezinárodní společenství odsoudilo zabíjení a vyvíjelo tlak na zemi. V těžkých dobách střední Africe přišly na pomoc Spojené státy, pro které byla výhodná tato pro-americká vláda.

1979 – Jemen. Amerika poskytuje vojenskou pomoc povstalcům, aby se zavděčila Saúdské Arábii.
1979 – 1989 – Sovětská invaze do Afghánistánu (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1979afganistan.htm). Po četných útocích mudžahedínů na území Sovětského svazu, vyprovokovaných a zaplacených Amerikou, se Sovětský svaz rozhodl poslat vojáky do Afghánistánu a udržet tam pro-sovětskou vládu. Mudžahedíny bojující s oficiální vládou Kábulu, k nimž patřil jeden z dobrovolníku ze Saúdské Arábie, Usáma bin Ládin, podporuje Amerika. Dá se říci, že válčili rukama afghánských povstalců. V roce 1989 sovětští vojáci opustili Afghánistán, kde pokračovala občanská válka mezi znepřátelenými frakcemi mudžahedínů a kmenovými sdruženími.
1980 – 1992 – El Salvador. Pod záminkou zhoršující se vnitřní situace v zemi, která by mohla přerůst do občanské války, Spojené státy zpočátku rozšířily svou vojenskou přítomnost v Salvadoru skrze nasazení poradců a poté začaly i provedení speciálních operací s využitím vojensko-špionážního potenciálu Pentagonu a Langley na trvalém základě. Důkazem toho je fakt, že asi 20 Američanů bylo zabito nebo zraněno při nehodách vrtulníků a letadel během provádění průzkumných nebo jiných misí nad bojištěm. Existují také důkazy americké angažovanosti v pozemním bojí. Válka oficiálně skončila v roce 1992. Ta stála Salvador 75 000 mrtvých civilistů a americké ministerstvo financí 6 miliard dolarů, odebraných z kapes daňových poplatníků. Od té doby žádné sociální změny v zemi nenastaly. Hrstka bohatých stále vlastní a řídí zemi, chudí se stali ještě chudšími, opozice se potlačuje „eskadrami smrti“. Například ženy byly zavěšeny na stromech za jejich vlastní vlasy, byla jím useknutá prsa, vystřižen vnitřek genitální oblasti a nasazen jim na tvář. Mužům byl uříznut penis a strčen jim do pusy, děti byly roztrhány ostnatým drátem přímo před jejich rodiči. To vše bylo provedeno ve jménu demokracie americkými odborníky a tak každý rok umíralo několik tisíc lidí. Aktivně se na vraždách podíleli američtí absolventi Graduate School of the Americas (School of the Americas), (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/schooloftheameicas.htm), která je známá pro její výcvik mučení a teroristické aktivity.
80. léta – V Hondurasu fungují vojenská komanda smrti, vycvičená a zaplacená USA. Počet obětí zabitých v této zemi se odhaduje na desítky tisíc. Mnozí důstojníci z týmu smrti byli vyškoleni ve Spojených státech. Honduras se proměnil na vojenskou základnu pro boj USA proti Salvadoru a Nikaragui.

1980 – Vojenská pomoc Iráku kvůli destabilizaci nového protiamerického režimu Íránu. Válka trvala 10 let a počet obětí se odhaduje na jeden milion. Amerika protestuje, když OSN se snaží odsoudit iráckou agresi. Navíc Spojené státy odstraní Irák ze seznamu „zemí, které podporují terorismus“. Současně Amerika tajně posílá Íránu zbraně přes Izrael v naději, že se uskuteční pro-americký převrat.

1980 – Kambodža. Pod tlakem USA organizace „World Food Program“ vysílá Thajsku potraviny za cenu ve výši 12 milionů dolaru, tyto potraviny dostanou Rudí Khmeří, tj. předchozí vláda Kambodži, která je zodpovědná za zabití 2,5 milionu lidí za 4 roky vlády. Kromě toho, Amerika, Západní Německo a Švédsko poskytují stoupencům Pol Pota zbraně přes Singapur, gangy Rudých Khmerů terorizují Kambodži ještě 10 let po pádu režimu.
1980 – Itálie. V rámci „Operace Gladio“ Amerika zprostředkuje výbuch na nádraží v Bologna, je zabito 86 lidí. Cílem bylo zdiskreditovat komunisty v nadcházejících volbách.
1980 – Jižní Korea. S podporou Američanů bylo zabito tisíce demonstrantů ve městě Kwangju. Protest byl namířen proti používání mučení, masovému zatýkání, zmanipulovaní voleb a osobně proti americké loutce Chun Doo Hwanovi. O několik let později mu Ronald Reagan řekl, že „udělal hodně pro udržení 5 000 let staré tradici oddanosti svobodě“.
1981 – Zambie. Americe se velmi nelíbila vláda této země, jelikož nepodporovala Amerikou hodně milovaný apartheid v Jižní Africe. Takže se Američané snažili zorganizovat převrat, který měli provést zambijští disidenti s podporou jihoafrických vojsk. Pokus o převrat se nezdařil.
1981 – USA sestřelují dva libyjské letouny. Útok byl zaměřen na destabilizaci antiamerické vlády M. Kaddáfího. Současně byly provedeny ukázkové manévry u pobřeží Libye. Kaddáfí podpořil Palestince v jejich boji za nezávislost a svrhl předchozí pro-americkou vládu.
1981 – 1990 – Nikaragua. (více v ruštině zde:
http://www.usinfo.ru/1981nikaragua.htm) CIA řídí invazi do země povstalců a pokládání min. Po pádu diktatury Somozy a příchodu k moci Sandinistů v roce 1978, Spojeným státům bylo jasné, že v Latinské Americe může vzniknout „další Kuba“. Prezident Carter se uchyloval k sabotáži revoluce v diplomatické a ekonomické formě. Jeho nástupce Reagan vsadil na sílu. V té době byla Nikaragua nejchudší mezi nejchudšími zeměmi na světě, bylo tam jen pět výtahů a jeden eskalátor, a i ten nefungoval. Ale Reagan prohlásil, že Nikaragua představuje hrozné nebezpečí, a když pronášel svou řeč, tak se v televizi ukazovala mapa USA, která se plnila červenou barvou, jako by představující jdoucí nebezpečí z Nikaragui. Během 8 let byli lidé z Nikaragui napadáni Contras, vytvořených USA ze zbytků Somozové stráže a ostatních příznivců diktátora. Byla zahájena totální válka proti všem progresivním sociálním a ekonomickým programům vlády. Reaganovi „bojovníci za svobodu“ pálili školy a kliniky, byli zapojeni do násilí a mučení, bombardování a střelby do nevinných lidí, což vedlo k porážce revoluce. V roce 1990 se konaly volby, během kterých Amerika utratila 9 milionů dolarů na podporu proamerické strany (National Opposition union) a vydírání lidí, kterým řekli, že když strana získá moc, nájezdy Contras financovaných z USA přestanou a místo toho bude zemi zajištěna masivní pomoc. Sandinisté opravdu prohráli. Během 10 let „svobody a demokracie“ žádná pomoc do Nikaragui nebyla nikdy doručena, ale ekonomika byla zničena, země zbídačená, vznikla negramotnost a sociální služby, které byly před příchodem USA nejlepšími ve střední Americe byly zničeny.

1982 – Vláda Jihoafrické republiky Surinam začala provádět socialistické reformy a pozvala kubánské poradce. Americké zpravodajské služby podporovaly demokratické a pracovní organizace. V roce 1984 pro-socialistická vláda odstoupí jako výsledek dobře organizovaných občanských nepokojů.

1982 – 1983 – Teroristický útok 800 amerických mariňáků proti Libanonu. Opět mnoho obětí.

1982 – Guatemala. Amerika pomáhá dostat se k moci generálovi Efrain Rios Monttovi. Po 17 měsících ve funkci zničil 400 indiánských vesnic.
1983 – Vojenská intervence v Grenadě, asi 2 000 mariňáků. (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1983grenada.htm) Zničení stovek životů. V Grenadě proběhla revoluce, která přivedla k moci skupiny levicové orientace. Nová vláda této malé ostrovní země se snažila provádět ekonomické reformy s pomocí Kuby a Sovětského svazu. Spojené státy se obávaly „exportu“ kubánské revoluce. Navzdory skutečnosti, že vůdce grenadských marxistů Maurice Bishop byl zabit ostatními členy strany, Spojené státy se stejně rozhodly napadnout Grenadu. Formální verdikt o použití vojenské síly byl vyhlášen „Organization of Eastern Caribbean States“, důvodem pro zahájení vojenské operace byly američtí studenti jako rukojmí. Americký prezident Ronald Reagan řekl, že se připravuje kubánsko-sovětská okupace Grenady, a že v Grenadě jsou sklady zbraní, které mohou být použity mezinárodními teroristy. Po dobytí ostrova (1983) bylo zjištěno, že studenti nejsou drženi jako rukojmí a sklady byly plné starých sovětských zbraní. Před invazí USA oznámily, že na ostrově je 1 200 kubánských commandos. Poté, vyšlo najevo, že Kubánců na ostrově nebylo více než 200, z nichž třetina byli civilní specialisté. Členové revoluční vlády byli zatčeni a předání americkými vojáky kumpánům USA. Soud, jmenovaný novou vládou, je odsoudil k trestům vězení. Shromáždění OSN podstatnou většinou odsoudilo tuto akci. Prezident Reagan k tomu řekl: „Tohle ani nenarušilo mou snídani.“

 

 1983 – Destabilizační činnost v Angole: podpora ozbrojených protivládních sil, teroristické útoky a sabotáže v podnicích.

1984 – Američané sestřelili dvě íránská letadla.

1984 – Amerika nadále financuje protivládní povstalce v Nikaragui. Když kongres oficiálně zakázal převádět peníze do rukou teroristů, CIA jednoduše klasifikuje finanční prostředky jako tajné. Kromě peněz, „Contras“ získávali i účinnější pomoc: Nikaragujci chytili Američany jak pokládají miny ve 3 zálivech, to znamená, že vedli typickou teroristickou činnost. Věc byla projednána u Mezinárodního soudního dvora, Amerika byla odsouzena k zaplacení 18 miliard dolarů, ale nevěnovala tomu pozornost.

1985 – Čad. Vláda vedená prezidentem Habré, podporovaná Američany a Francouzi. Tento represivní režim používal nejstrašnější mučení, pálení lidí zaživa a jiné techniky zastrašování obyvatel: elektrické šoky, vložení výfukového potrubí vozidla člověku do úst, držení v jedné cele s hnijícími mrtvolami a hladomor. Je doloženo zničení stovek zemědělců na jihu. Výcvik a financování režimu bylo na Američanech.
1985 – Honduras. USA vysílají odborníky na mučení a vojenské poradce pro nikaragujské Contras, kteří jsou známí pro své brutální a sofistikované mučení. Spolupráce Ameriky s vlivnými obchodníky s drogami. Jako kompenzaci honduraská vláda dostane 231 milionů dolarů.

1986 – Útok na Libyi. Bombardování Tripolisu a Benghází. Mnoho obětí. Důvodem byl teroristický útok, který spáchaly agenti libyjských tajných služeb na diskotéce v Západním Berlíně, populární mezi americkými vojáky. V květnu 1986 během cvičení americké flotily byly potopeny dvě libyjské válečné lodě, další byla poškozena. Na otázku novinářů, zda válka začala, mluvčí Bílého domu řekl, že proběhly „pokojné mořské manévry v mezinárodních vodách“. Další komentář nesledoval.

1986 – 1987 – „Válka tankerů“ mezi Irákem a Íránem. – Útoky letectva a námořních sil válčících stran na ropná pole a tankery. Spojené státy vytvořily mezinárodními síly k ochraně komunikace v Perském zálivu. Tohle bylo začátkem stálé přítomnosti amerického námořnictva v Perském zálivu. Nevyprovokovaný útok USA na íránskou loď v mezinárodních vodách, zničení íránských ropných plošin.
1986 – Kolumbie. Americká podpora proamerického režimu „v boji proti drogám“. Do Kolumbie bylo převezeno velké množství vojenského materiálu, poté co kolumbijská vláda prokázala svou loajalitu k USA: v „sociálních čistkách“, tj. zničení odborových předáků a členů nějakých více či méně významných hnutí a organizací, zemědělců a nevýhodných politiků pro „očištění“ země od protiamerických a protivládních elementů. Aktivně se používala brutální mučení, například v letech 1986-1988. Centrum Pracovníků ztratilo 230 lidí, téměř všichni byli nalezeni umučení k smrti. Za pouhých šest měsíců, „čištěním“ (1988) bylo zabito více než 3 000 lidí, pak Amerika řekla, že „Kolumbie má demokratickou formu vlády a významně neporušuje stupeň mezinárodně uznávaných lidských práv“. Od roku 1988 do roku 1992 bylo z politických důvodů zabito kolem 9 500 lidí (včetně 1 000 členů jediné nezávislé politické strany „Vlastenecký svaz“), do toho není zahrnuto 313 mrtvých rolníků a 830 politických aktivistů se pohřešovalo. Do roku 1994 se počet usmrcených osob z politických důvodů již rozrostl na 20 000. Následující případy začlenit do „boje proti drogám“ určitě nejde. V roce 2001 se kmen indiánů snažil pomocí pokojných protestů nedopustit těžbu ropy na svém území americkou firmou „Occidental Petroleum“. Firma se samozřejmě neptala na povolení a poslala vládní síly na civilisty. Výsledkem bylo napadení dvou vesnic v regionu Valle del Cauca, bylo zabito 18 lidí, z toho 9 dětí. Podobný incident se stal v roce 1998 v Santa Domingu. Při pokusu přehradit cestu byli zabiti 3 děti a desítky lidí byly zraněny. 25 % kolumbijských vojáků chrání zahraniční ropné společnosti.

1986 – 2000 – Nepokoje na Haiti. Během 30. let zde USA podporovaly diktaturu rodiny Duvalierů dokud proti ní nevystoupil smýšlející kněz Aristide. Mezitím CIA tajně pracovala s „eskadrami smrti“ a obchodníky s drogami. Bílý dům předstíral, že podporuje návrat Aristide k moci po jeho svržení v roce 1991. Po více než dvou letech prodlení americká armáda obnovila jeho vládu. Ale až poté, co dostala záruku, že nebude pomáhat chudým na úkor bohatých a bude následovat principy „tržní ekonomiky“.
1987 – 1988 – USA pomáhají Iráku v jeho válce proti Íránu nejen zbraněmi, ale i bombardováním. Navíc Spojené státy a Británie poskytly Iráku zbraně hromadného ničení, včetně smrtícího plynu, kterým bylo otráveno 6 000 civilistů v kurdské vesnici Halabja. Právě tento případ citoval Bush v předválečné rétorice v ospravedlnění americké agrese v roce 2003. O skutečnosti, že chemické zbraně byly poskytnuty Amerikou, která chtěla změnit antiamerický režim v Íránu se samozřejmě nějak „zapomněl“ zmínit. Zde můžete prohlédnout fotky z obětí plynového útoku (http://www.usinfo.ru/pics/democracy_iraq_halabja.jpg)

1988 – Turecko. Vojenská podpora země během masových represí vůči nespokojeným s proamerickou vládou. Široce rozšířené používání mučení, včetně mučení dětí, tisíce obětí. Kvůli tomu má Turecko třetí místo ve výši finanční pomoci USA. 80 % tureckých zbraní se kupuje ve Spojených státech a USA mají v zemi vojenské základny. Tolik prospěšná spolupráce umožňuje turecké vládě, aby páchala trestné činy, bez obav, že „mezinárodní společenství“ přijme protiopatření. Například v roce 1995 byla zahájena kampaň proti kurdské menšině: 3 500 vesnic bylo zničeno, 3 miliony lidí zůstaly bez domova a bylo zabito několik desítek tisíc. Ani „světové společenství“, natož Spojené státy se vůbec neobtěžovaly zabývat touto skutečností.
1988 – CIA zajišťuje výbuch letadla „Pan Am“, které letělo přes Skotsko a byly zabity stovky Američanů. Tento incident byl přičítán arabským teroristům. Ukázalo se, že tyto pojistky se vyrábí v Americe a jsou prodávány výhradně CIA a ne Libyi. Spojené státy několik let tlačily na Libyi ekonomické sankce (a přitom čas od času prováděla nenápadné bombardování měst), že ta se nakonec rozhodla „přiznat“ svou vinu v roce 2003. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1988livia.htm)

1988 – Invaze vojsk USA do Hondurasu kvůli ochraně teroristického hnutí „Contras“, které po mnoho let útočilo odtud na Nikaraguu. Vojska jsou v Hondurasu dodnes.

1988 – Loď USS „Vincennes“, která v Perském zálivu sestřelila raketou íránské letadlo s 290 cestujícími na palubě, včetně 57 dětí. Letadlo právě vzlétlo a nebylo ani v mezinárodním prostoru, ale nad íránskými teritoriálními vodami. Když se loď „Vincennes“ vrátila na základnu v Kalifornii, obrovský jásající dav ji přivítal s transparenty a balónky, orchestrem a pochodem, a ze samotné lodě z hlasitých reproduktorů zněla bravurní hudba. Hrdiny vítali dělostřeleckou palbou. „Kara-Murza“ píše o obsahu článků publikovaných v amerických novinách věnovaných sestřelenému íránskému letadlu: „Když čteš tyto články, tak hlava jde kolem. Letadlo bylo sestřeleno z dobrých úmyslů a cestující „nezemřeli nadarmo“, protože Írán se může zamyslet …“ Namísto omluvy Bush starší řekl: „Nikdy se nebudu omlouvat za Spojené státy. Nezajímají mě fakta.“ Kapitán křižníku „Vincennes“ byl oceněn medailí za statečnost. Pozdější vláda USA plně uznala svou chybu a nelidské jednání. Nicméně, do dnešního dne USA nesplnily své povinnosti na náhradu morální a materiální škody příbuzným obětí v důsledku tohoto bezprecedentního činu. Navíc v letošním roce USA bombardovaly íránské ropné rafinérie.
1989 – Ozbrojený zásah v Panamě, zajetí prezidenta Noriega, který je doteď v americkém vězení. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1989panama.htm) Byly zabity tisíce lidí, v úředních dokumentech byl jejich počet snížen na 560. Rada bezpečnosti OSN byla téměř jednomyslně proti okupaci. Spojené státy vetovaly rezoluci Rady bezpečnosti, a začaly plánovat jejich další „záchranné operace“. Rozpad sovětského protizávaží, vůči všem očekáváním, že tato situace ušetří USA nutnosti ukázat bojovnost, vedl k tomu, že „poprvé po mnoha letech se  Spojené státy mohly uchýlit k síle bez obav o ruskou reakci“, jak řekl po invazi do Panamy jeden ze zástupců amerického ministerstva zahraničí. Ukázalo se, že navrhovaný rozpočet Pentagonu po skončení studené války ze strany Bushovy administrace, již bez výmluvy „ruské hrozby“ byl ještě větší než předtím.
1989 – Američané sestřelili dva libyjské letouny.
1989 – Rumunsko. CIA se podílí na svržení a vraždě Ceausesca. Zpočátku s ním Amerika zacházela velmi vlídně, protože vypadal jako skutečný konfident v socialistickém táboře: nepodporoval vstup sovětských vojsk do Afghánistánu a bojkot olympijských her v roce 1984 v Los Angeles, trval na současném rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy. Ale na konci 80. let, se ukázalo, že nepůjde cestou zrádce socialismu, jako Gorbačov. Navíc tomu překážely čím dál větší odhalení oportunismu a zrady komunismu, znějící z Bukurešti. V Langley bylo rozhodnuto, že Ceauşescu musí byt odstraněn (samozřejmě bez souhlasu Moskvy to tehdy nešlo…) Operací byl pověřen vedoucí oddělení CIA pro východní Evropu, Milton Borden. Nyní uznává, že akce na svržení socialistického režimu a odstranění Ceausesca byla naplánovaná americkou vládou. Nejdříve bylo zpracované světové veřejné mínění. Prostřednictvím agentur byly do západních médií puštěny negativní informace o diktátorovi a rozhovor s rumunskými disidenty, kteří uprchli do zahraničí. Leitmotivem těchto publikací bylo: Ceauşescu mučí lidi, krade veřejné peníze a nerozvíjí ekonomiku. Informace na Západě měla velký úspěch. Souběžně s tím proběhl piar nejvíce pravděpodobného nástupce Ceausescu, do role kterého byl zvolen Ion Iliescu. Tato nominace nakonec vyhovovala i Washingtonu i Moskvě. Přes již „čisté“ Maďarsko od socialismu se rumunské opozici tiše dodávaly zbraně. A nakonec, současně v několika světových televizních kanálech byl odvysílán příběh o vraždách civilistů tajnými agenty rumunské tajné služby „Securitate“ ve městě Timisoara, „hlavním městě“ rumunských Maďarů. CIA nyní přiznává, že to byla skvělá montáž. Všechny oběti vlastně zemřely přirozenou smrtí, a mrtvoly byly speciálně přivezeny na místo z místní márnice, jelikož nebylo těžké podplatit lidi ze sanitky. Před 15 lety byla poprava bývalého generálního tajemníka Rumunské komunistické strany a jeho manželky Eleny prezentována jako projev vůle lidu, kteří svrhli nenáviděný komunistický režim. Nyní je však jasné, že to byla další operace CIA, která byla pouze kryta fíkovým listem „boje s totalitarismem“.

 

1989 – Filipíny. Vládě pro boj proti převratu je poskytnuta letecká podpora.

1989 – Američtí vojáci potlačují nepokoje v Panenských ostrovech.

1990 – Vojenská pomoc guatemalské proamerické vládě „v boji proti komunismu“. V praxi se to odráží na masových masakrech, do roku 1998 oběťmi střetů se stalo 200 000 lidí, pouze 1 % zabitých civilistů je „zásluhou“ protivládních rebelů. Je zničeno více než 440 vesnic, desítky tisíc lidí uprchly do Mexika, více než milion uprchlíků je uvnitř země. V zemi se rychle šíří chudoba (1990 – 75 % populace), desetitisíce umírají hladem, otevírají se farmy na výrobu dětí, které pak rozřežou na orgány pro bohaté americké a izraelské klienty. Na amerických kávových plantážích lidé žijí a pracují za podmínek jako v koncentračním táboře.

1990 – Podpora vojenského převratu na Haiti. Populární a legitimně zvolený prezident Jean-Bertrand Aristide byl svržen, ale lidé ho začali aktivně požadovat zpět. Poté Američané spustili dezinformační kampaň, že je duševně nemocný. Amerikou dosazený generál Prosper Anvil byl nucen uprchnout na Floridu v roce 1990, kde nyní žije v přepychu za ukradené peníze.

1990 – Začíná námořní blokáda Iráku.

1990 – Bulharsko. Amerika utrácí 1 500 000 dolarů na financování soupeřů Bulharské socialistické strany během voleb. Nicméně BSS vyhrává. Amerika i nadále financuje opozici, což vede k brzkému odstoupení socialistické vlády a nastolení kapitalistického režimu. Výsledek: kolonizace země, zbídačování lidí, částečné zničení ekonomiky.

1991 – Rozsáhlé vojenské akce proti Iráku, na které se podílí 450 000 vojáků a několik tisíc kusů moderní techniky. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/iraq.htm) Bylo zabito nejméně 150 tisíc civilistů. Úmyslné bombardování civilních objektů pro zastrašení obyvatelstva Iráku. Pro první invazi do Iráku Amerika použila následující výmluvy:

Tvrzení vlády USA:

1) Irák napadl nezávislý stát Kuvajt

2) Husajn vyrábí jaderné zbraně použije ho proti Americe

3) Irák nechtěl začít mírové rozhovory a stáhnout vojáky

4) zvěrstva irácké armády v Kuvajtu

5) použití zbraní hromadného ničení iráckou armádou

6) Irák se chystal zaútočit na Saúdskou Arábii

7) V Iráku není demokracie
Pravda:

1) Kuvajt byl po staletí části Iráku a britští imperialisté ho odtrhli pomocí síly ve 20. letech 20. století kvůli politice „rozděl a panuj“. Žádná země v regionu neuznala tento stát.
2) Plány na výrobu jaderných zbraní byly v počáteční fázi, pod touto záminkou můžeme bombardovat většinu světa. Jeho záměr zaútočit na Ameriku byl samozřejmě čirým výmyslem.
3) Když Amerika napadla Irák, mírová jednání byla již v plném proudu a irácká armáda opouštěla Kuvajt.
4) Nejhorší zvěrstva typu vražd novorozeňat popsaných výše byla vymýšlená americkou propagandou.
5) Amerika sama poskytla Husajnovi tyto zbraně.

6) Důkazy doposud nejsou.

7) Američané sami dosadili Husajna k moci.
1991 – Kuvajt. Schytal to i Kuvajt, který Američané „osvobodili“: stát byl bombardován, byli zavedeni vojáci.

1992 – 1994 – Okupace Somálska. Ozbrojené násilí proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění civilistů. V roce 1991 byl sesazen prezident Somálska Mohammad Siad Barre. Od té doby je jeho země skutečně rozdělena na klanová území. Ústřední vláda neovládá celou zemi. Američtí představitelé nazvali Somálsko „ideálním místem pro teroristy“. Nicméně, někteří vůdci klanů, jako je Mohammed Farah Aidid spolupracovali s mírovými jednotkami OSN v roce 1992. Ale ne na dlouho. O rok později už s nimi bojoval. Vedoucí představitelé somálských klanů měli vlastní malou, ale velmi pohyblivou a dobře vyzbrojenou armádou. Ale Američané s těmito armádami nebojovali, ale pouze vyhlazovali civilní obyvatelstvo (které bylo jako schválně ozbrojeno začínalo se bránit). Yankees ztratili dvě bojové helikoptéry, několik obrněných „Hummerů“, 18 lidí bylo zabito a 73 zraněno (speciální síly týmu „Delta“ a piloti vrtulníku), zničili několik městských bloků a zabili podle různých odhadů 1-10 000 lidí (včetně žen a dětí). V roce 1994, po dvou letech neúspěšných pokusů o „obnovení pořádku“ v zemi, téměř 30 tisíc vojáků z americké armády bylo nuceno evakuovat. Aidid tehdy nebyl chycen, byl zabit až v roce 1995 a diplomatické vztahy mezi Somálskem a Spojenými státy neexistují doteď (2005). Američané natočili film „Black Hawk Down“, kde se představili jako hrdinští osvoboditelé Somálců, kteří bojují proti teroristům a tím to skončilo.

Američané v Somálsku. Po zničení tisíců civilistů americkými hrdlořezy, Somálci prokázali svou „vděčnost“ za „pomoc“ Strýčkovi Samovi a táhli jednoho zabitého okupanta ulicemi města. Dosažený účinek byl ohromující: po vysílání těchto záběrů v americké televizi ve Spojených státech začal velký kravál (proč jim pomáháme, když to jsou takoví barbaři?), že vojáci museli být evakuováni pod tlakem veřejnosti. Vyvodíme patřičné závěry.
1992 – Angola. V naději, že získá bohaté zdroje ropy a diamantů Amerika financuje svého prezidentského kandidáta Jonasa Savimbiho. Ten prohrává. Před a po těchto volbách mu Spojené státy poskytují vojenskou pomoc pro boj s legitimní vládou. Během konfliktu zemřelo asi 650 000 lidí. Oficiální příčina podpory rebelů je boj proti komunistické vládě. V roce 2002 Amerika získala požadované výhodné podmínky pro své firmy a ze Savimbiho se stala přítěž. USA po něm chtěly aby zastavil boje, ale on odmítl. V této souvislosti řekl jeden americký diplomat následující věc: „Problém s loutkami je ten, že ne vždy škubnou, když taháte za nitku“. Na tip od americké zpravodajské služby byla „loutka“ nalezena a zničena vládou Angoly.
1992 – V Iráku se nezdařil proamerický převrat, který měl nahradit Husajna americkým občanem Sa’d Salih jabr. 

   

1993 – Rusko. Američané pomáhali Jelcinovi zastřelit několik set lidí při útoku na Nejvyšší radu. Trvale kolují nepotvrzené zvěsti o amerických odstřelovačích, kteří pomáhali v boji proti „červeno – fašistickému převratu“. Kromě toho, Američané se postarali o vítězství Jelcina v příštích volbách, i když pár měsíců před tím ho podporovalo pouze 6 % Rusů.       

1993 – 1995 – Bosna. Hlídky během občanské války v bezletových zónách, sestřelená letadla, bombardování Srbů. 
1994 – 1996 – Irák. Pokus svržení Husajna pomocí destabilizace země. Ani na den se nezastavilo bombardování, lidé umírali hladem a nemocemi kvůli sankcím, stále probíhaly výbuchy na veřejných místech. Za tímto účelem Američane používali teroristickou organizaci Irácký národní kongres (INA). Docházelo dokonce k ozbrojeným střetům se silami Husajna, jelikož Američané slíbili podporu Národnímu kongresu ze vzduchu. Nicméně podpora nepřišla. Teroristické útoky byly namířeny proti civilistům, Američané doufali, že tím vyvolávají hněv lidí na režim Saddáma Husajna, který umožňuje vše. Režim to však dlouho netrpěl a v roce 1996 byla zničena většina INA. Do nové irácké vlády INA také nikdo nepustil.

1994 – 1996 – Haiti. Blokáda směřující proti vojenské vládě, vojáci obnovují prezidentskou funkci pro Aristida 3 roky po převratu.
1994 – Rwanda. Příběh je temný, hodně se teprve uvidí, ale nyní můžeme říci následující. Pod vedením agenta CIA Jonase Savimbiho bylo v zemi zabito cca. 800 000 lidí. Zpočátku byly hlášeny tři miliony, ale v průběhu let se počet snižuje. Řeč je o etnické čistce – zničení národa Hútu. Velmi dobře ozbrojený kontingent OSN, který se nacházel v zemi neudělal nic. Nakolik je v tom namočena Amerika a jaké cíle sledovala zatím není jasné. Je známo, že armáda Rwandy, která se zabývala zabíjením civilního obyvatelstva existuje na peníze z USA a je vyškolená instruktory z USA. Je známo, že prezident Rwandy, Paul Kagame, při kterém došlo k hromadným vraždám, získal vojenský výcvik ve Spojených státech. Kagame určitě navázal skvělé vztahy nejen s americkou armádou, ale také s americkou rozvědkou. Nicméně, žádnou zřetelnou výhodu Američané z genocidy nezískali. Možná, že je to jen láska k umění?
1994 – Rusko. První a druhá čečenská kampaň. (Více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/usazachechnju.htm) Již v roce 1995 se objevily zprávy, že někteří Dudajevovi militanti byli školeni ve výcvikových táborech CIA v Pákistánu a Turecku. USA, jak je známo, oznámily ropná bohatství Kaspického moře zónou svých životních zájmů a ničily stabilitu na Blízkém východě. Přes prostředníky v této oblasti USA pomáhaly živit myšlenku oddělení severního Kavkazu od Ruska. Jim blízcí lidé s velkými pytli peněz podněcovali Basajevův gang na „džihád“ v Dagestánu a dalších oblastech, kde žijí zcela normální a klidní muslimové. Kromě toho, v USA, podle údajů uvedených na internetových stránkách „Federální agentury pro vyšetřování“, se nachází 16 čečenských a pro-čečenských organizací. A tady je citát z dopisu dánským orgánům od pana Zbigniewa Brzezinskiho (jedna z klíčových postav studené války, absolutní rusofob, Alexandera M. Haiga (bývalý americký ministr zahraničních věcí) a Maxe M. Kampelmana (bývalý americký velvyslanec na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě). Navrhli dánské vládě, aby se zdržela od vydání Zakayeva Rusku. V dopise se píše: „Známe pana Zakayeva a pracovali jsme s ním … Vydání pana Zakayeva by vážně ohrozilo rozhodující pokus zastavit válku“. Podívejte se, kolik ďáblů bylo vyškoleno ve Spojených státech: Chattab, bin Ládin, „Američan“ Chitigov a mnoho dalších. Určitě se tam neučili malování. Je znám skandál s britskou organizací „Helo-Trust“. Teoreticky „Helo-Trust“, která byla vytvořena ve Velké Británii na konci 80. let jako charitativní nezisková organizace, měla poskytovat pomoc při odminování oblastí zasažených ozbrojeným konfliktem. Podle svědectví zadržených čečenských povstalců, které poskytli FSB, instruktoři „Helo-Trust“ od roku 1997 vyškolili více než sto specialistů na miny a výbuchy. Je známo, že financování „Helo-Trust“ provádí Britské ministerstvo pro mezinárodní rozvoj, Ministerstvo zahraničí Spojených států, Evropská unie, vlády Německa, Irska, Kanady, Japonska, Finska a soukromé osoby. Navíc ruská agentura kontrarozvědky zjistila, že zaměstnanci „Helo-Trust“ se aktivně podíleli na shromažďování zpravodajských informací na území Čečenska v oblasti sociálně-politických, ekonomických a vojenských záležitostí. Jak víte, americký systém GPS je používán ruskou armádou kvůli nedostatku financování svých vlastních obdobných projektů. Signál byl během války v Čečensku úmyslně vypnut, což zabránilo ruským vojákům zničit vůdce rebelů pomocí tohoto systému. Je taky znám případ, že výše uvedený Brzezinski veřejně prohlásil v médiích, že Rusko se chystá použít chemické zbraně proti čečenským civilistům. Zároveň ruští vojáci zachytili vysílaní čečenských rebelů, které se zmocnili velkých zásob chlóru a byli připraveni je použít proti vlastním civilistům a hodit pak tento zločin na ruskou armádu. Spojitost je jasná. Mimochodem, právě Brzezinski vymyslel jak vtáhnout Sovětský svaz do Afghánistánu, právě on sponzoroval bin Ládina, právě on se proslavil výroky, že pravoslaví je hlavním nepřítelem Ameriky a Rusko je zbytečná země. Takže pokaždé, když Čečenci berou jako rukojmí ruské dětí nebo nechají vybuchnout vlak, není pochyb o tom, kdo za tím vším je.
1995 – Mexiko. Americká vláda sponzoruje kampaň proti Zapatistům. Pod rouškou „boje proti drogám“ jde boj o území, která jsou atraktivní pro americké společnosti. Pro zničení místních lidí se používají vrtulníky s kulomety, rakety a bomby. Gangy vycvičené CIA zabijí populaci a široce používají mučení. Všechno to začalo tímto způsobem. Několik dní před začátkem roku 1994 některé indiánské komunity varovaly mexické orgány, že v prvních dnech, kdy vstoupí v platnost smlouva NAFTA zorganizují povstání. Vláda jim nevěřila. Na Silvestra stovky indiánů v černých maskách se starými puškami obsadily hlavní město Chiapas, okamžitě zajaly telegraf a představily se světu jako Zapatistská armáda národního osvobození (EZLN). Jejich vojenským velitelem, který mluvil k tisku, byl nějaký subkomandant Marcos. Během prvních dnů války, indiáni po celé zemi vyšli do ulic a požadovali nechat povstalecký stát na pokoji. Podporu indiánům vyjádřily také největší veřejné organizace na světě. Vláda oznámila příměří a touhu jednat s rebely. Po celou dobu se jednání buď vedla nebo se přerušovala, ale vzbouření indiáni pořad zůstali v hlavním městě, několika velkých městech a na některých dalších územích v sousedních státech. Jejich hlavním požadavkem bylo poskytnutí indiánům legitimní širokou regionální autonomii. Zapatistské komunity jsou nejen v Chiapas, ale ve čtyřech sousedních státech.

1995 – Chorvatsko. Bombardování letišť Srbské Krajiny před postupem Chorvatů. 
1996 – 17. července 1996 Let 800 letecké společností TWA explodoval na noční obloze nedaleko Long Islandu a spadl do Atlantského oceánu – všech 230 lidí na palubě zahynulo. Existuje důkaz, že Boeing byl sestřelen raketou USA. Motivace tohoto útoku nebyla stanovena, jednou z hlavních verzí je chyba při tréninku a odstranění nežádoucích osob na palubě letadla.
1996 – Rwanda. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/twa800.htm) 6 000 civilistů bylo zabito vládními jednotkami, které jsou vyškoleny a financovány Amerikou a Jižní Afrikou. V západních médiích byla tato událost ignorována.
1996 – Kongo. Americké ministerstvo obrany se tajně účastnilo války v Demokratické republice Kongo (DRK). Do tajné operace Washingtonu v Konžské demokratické republice byly zapojeny i americké společnosti, jedna z nich je spojena s bývalým americkým prezidentem Georgem HW Bushem. Měli tam ekonomické zájmy v těžebním sektoru Konžské demokratické republiky. Pro zachování důvěrnosti používali soukromé vojenské personalisty. Washington pomohl Rwandě a Konžským povstalcům svrhnout diktátora Mobutu. Pak Američané podpořili rebely, kteří zahájili válku proti zesnulému prezidentovi Laurent-Desire Kabilovi, jelikož „v roce 1998, režim Kabila začal sužovat zájmy amerických těžebních společností“.  Když Kabila získal podporu jiných afrických zemí, Spojené státy změnily svou taktiku. Američtí speciální agenti začali trénovat jako odpůrce Kabila – Rwanďany, Uganďany a Burundianďany a jejich stoupence – Zimbabwany a Namibijce.

1997 – Američané uspořádali sérii bombových útoků v kubánských hotelech.
1998 – Súdán. Američané zničili raketovým úderem farmaceutickou továrnu, když prohlásili, že ta vytváří nervový plyn. Protože tato továrna vyráběla 90 % léků v zemi, a import ze zahraničí Američané samozřejmě zakázali, výsledkem raketového útoku byla smrt desítek tisíc lidí. Prostě je nebylo čím léčit.
1998- 4 dny aktivního bombardování Iráku poté, co inspektoři hlásili, že Irák nebyl dostatečně kooperativní.

1998 – Afghánistán. Útok na bývalé výcvikové tábory CIA, které používaly islámské fundamentalistické skupiny.
1999 – Jugoslávie. (Více zde: http://www.usinfo.ru/jugoslavijaindex.htm) Přes pohrdání pravidly mezinárodního práva, obcházení OSN a Rady bezpečnosti, USA silami NATO zahájily kampaň 78denního bombardování suverénního státu Jugoslávie. Agrese proti Jugoslávii, která proběhla pod záminkou „zabránění humanitární katastrofě“, způsobila největší humanitární katastrofu v Evropě od druhé světové války. Více než 32 000 bojových vzletů, byly použity bomby o hmotnosti 21 tisíc tun, což odpovídá čtyřnásobku síle atomové bomby na Hirošimu. Více než 2 000 civilistů bylo zabito, 6 000 zraněných a zmrzačených, více než milion zůstalo bez přístřeší a 2 miliony bez zdroje příjmů. Bombardování ochrnulo výrobní kapacitu a infrastrukturu každodenního života Jugoslávie, což vedlo ke zvýšení nezaměstnanosti na 33 % a hodilo 20 % obyvatel pod hranici chudoby, způsobilo přímé ekonomické ztráty ve výši 600 miliard dolarů. Jugoslávie, stejně jako celá Evropa utrpěla dlouhotrvající škody na ekologickém prostředí. Z důkazů shromážděných Mezinárodním tribunálem pro vyšetřování amerických válečných zločinů v Jugoslávii, které předsedal bývalý americký generální prokurátor Ramsey Clark, je zřejmé, že CIA vyzbrojila a financovala gangy Albánských teroristů (tzv. Kosovská osvobozenecká armáda, KLA) v Jugoslávii. Za účelem financování bojovníků KLA CIA vytvořilo dobře organizovanou kriminální strukturu pro obchod s drogami v Evropě. Před začátkem bombardování Srbska vláda poskytla NATO mapu Jugoslávie, kde byly vyznačeny objekty nepodléhající bombardovaní, jelikož to způsobí ekologickou katastrofu. Američané s jim vlastním cynismem začali bombardovat právě ty objekty, které byly uvedeny na srbské mapě. Například ropnou rafinérii Pančevo bombardovaly 6 krát. V důsledku toho se do životního prostředí uvolnilo velké množství toxického plynu fosgenu, 1 200 t monomerů vinylchloridu, 3 000 t hydroxidu sodného, 800 t kyseliny chlorovodíkové, 2 350 t kapalného amoniaku a 8 t rtuti. Tohle všechno šlo do země. Půda byla otrávena. Podzemní vody, zejména v centru města Novi Sad, obsahují rtuť. Jako výsledek bomb NATO s uranovým jádrem začala nemoc tzv. „Gulf syndrom“, děti se rodí jako zrůdy. Ekologové Západu, především Greenpeace, zcela mlčí o zvěrstvech americké armády v Srbsku.
2000 – Převrat v Bělehradě. Američané nakonec svrhli nenáviděného Miloševiče.
2001 – Invaze do Afghánistánu. (V ruštině zde:
http://www.usinfo.ru/afgan.htm) Typický program Američanů: mučení, zakázané zbraně, hromadné zabíjení civilistů, ujištění o blížící se rekonstrukci země, používání ochuzeného uranu, a nakonec vycucaný z prstu „důkaz“ o angažovanosti bin Ládina v teroristických útocích 11. září 2001, který je založen na pochybném videu se špatným zvukovým signálem a zcela odlišným člověkem od bin Ládina.
2001 – Američané se honí po celé Makedonii za albánskými teroristy z Kosovské osvobozenecké armády, kteří byli vyškoleni a vyzbrojeni samotnými Američany v boji proti Srbům.

2002 – Američane zavádí vojska na Filipíny, jelikož mají strach z občanských nepokojů.

2002 – 2004 – Venezuela. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/2003venesuela.htm) V roce 2002 se tam uskutečnil proamerický státní převrat, opozice nelegálně svrhla populárního prezidenta Huga Cháveze. Hned další den začalo lidové povstání na podporu prezidenta, Chávez byl zachráněn z vězení a vrátil se na svůj post. Nyní tam probíhá boj mezi opozicí, podporované Američany a vládou. Venezuela je bohatá na ropu. Navíc není tajemstvím, že Hugo Chávez byl nejlepším přítelem kubánského vůdce Fidela Castra. A Venezuela je jednou z mála zemí, která otevřeně kritizovala americkou zahraniční politiku. Například v dubnu 2004, ve svém projevu na shromáždění u příležitosti výročí vojenského převratu v zemi, Chávez řekl, že moc ve Washingtonu zachytila imperialistická vláda, která v zájmu dosažení svých cílů je připravena zabíjet ženy a děti.
2003 – „Protiteroristická operace“ na Filipínách.
2003 – Irák. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/iraq.htm)
2003 – Libérie. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/2003liberia.htm)
2003 – Sýrie. Jak už to tak bývá v záchvatu vášně, USA začne ničit obětní zemi (v tomto případě, Irák), ale také okolní země. 24. června Pentagon oznámil, že možná zničili Saddáma Husajna nebo jeho nejstaršího syna Udaye. Podle vedoucího americké armády, dron Predator zasáhl podezřelou konvoj. Jak se ukázalo, při honbě za představitelem bývalého iráckého režimu, americká armáda působila v Sýrii. Americká vojenská jednotka uznala střet se syrskou pohraniční stráží. Byli použiti parašutisté. Ze vzduchu kryla přistání speciálních sil letadla a vrtulníky.

2003 – Převrat v Gruzii. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/2003gruzija.htm) Přímou pomoc gruzínské opozici poskytoval americký velvyslanec v Tbilisi, Richard Miles, to znamená, že to bylo provedeno se souhlasem Bílého domu. Mimochodem, Miles byl už dlouho nechvalně známý jako hrobník režimů: byl velvyslancem v Ázerbajdžánu když k moci přišel Hejdar Alijev, byl v Jugoslávii při bombardování a při svržení Slobodana Miloševiče, byl v Bulharsku, když parlamentní volby vyhrál dědic trůnu Simeon Saxe-Coburg Gotha, který zůstal v čele vlády. Kromě politické podpory, Američané podporovali opozici i finančně. Například Sorosova nadace přidělila 500 000 dolarů radikální opoziční organizaci „Kmara“ („dost“). Ten taky financoval oblíbenou opoziční televizní stanici, která hrála klíčovou roli v podpoře „růžové revoluce“ a říká se, že poskytoval finanční podporu mládežnické organizaci, zodpovědné za pouliční protesty. Kromě toho, podle „Globe and Mail“ právě za peníze Sorosových organizací do Tbilisi na speciálních autobusech z různých měst sváželi opozičníky, a uprostřed náměstí před parlamentem byla postavena obrovská obrazovka, před kterou se shromažďovali odpůrci Ševarnadze. Podle dokumentu byli před svržením Ševarnadze v Tbilisi speciálně studované metody organizování masových protestů v Jugoslávii, které vedly k rezignaci Miloševiče. Podle „Globe and Mail“, prezident Gruzie Michail Saakašvili, který získal právnický titul v New Yorku, osobně podporuje vřelé vztahy se Sorosem. Čečenští rebelové, přijatí do služby gruzínské armády získávají od Sorose bonus k platu.
2004 – Haiti (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/2004gaiti.htm) Protivládní protesty pokračovaly na Haiti během několika týdnů. Povstalci obsadili hlavní město Haiti. Prezident Jean-Bertrand Aristide uprchl. Útok na hlavní město Port-au-Prince bylo odloženo na žádost Spojených států. Amerika zavádí armádu.
2004 – Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/2004gvineja.htm. Pokus o převrat v Rovníkové Guineji, kde jsou slušné zásoby ropy. Britská zpravodajská služba MI6, CIA a španělské tajné služby se snažily propašovat do této země 70 žoldáků, kteří měli svrhnout režim prezidenta Theodore Nguema Mbasogo Obisango s podporou místních zrádců. Žoldáci byli zadrženi a jejich vůdce, Mark Thatcher (mimochodem, syn samotné Margaret Thatcherové!) našel útočiště ve Spojených státech.
2004 – Proamerický převrat na Ukrajině (více v ruštině zde:

http://www.usinfo.ru/2004ukraina.htm).
1)
http://www.usinfo.ru/2004ukraina.htm 

2) http://www.usinfo.ru/2004ukraina2.htm

3) http://www.usinfo.ru/2004ukraina3.htm

4) http://www.usinfo.ru/2004ukraina4.htm

5) http://www.usinfo.ru/2004ukraina5.htm

6) http://www.usinfo.ru/2004ukraina6.htm

7) http://www.usinfo.ru/2004ukraina7.htm

8) http://www.usinfo.ru/c3.files/2004ukraina8.htm

9) http://www.usinfo.ru/c3.files/2004ukraina9.htm

10) http://www.usinfo.ru/c3.files/2004ukraina10.htm

11) http://www.usinfo.ru/c3.files/2004ukraina11.htm

 

2008 – Rusko-gruzínská válka. (Více v ruštině zde: http://politica100.narod.ru/12_2.html)
2011 – Tunis.

2011 – Egypt.
2011 – Libye. Nálety NATO uvrhly tuto kdysi podle afrických standardů prosperující zemi zpět do středověku, a co hůř, ponořily ji do občanské války. Západ použil vojenské síly, aby tu instaloval poslušný, leč nepopulární režim neschopný si poradit se zakořeněnými náboženskými a kmenovými rozepřemi, které zemi trhají na kusy. Libyjská ropa a plyn byly hlavním cílem vojenské intervence NATO ve jménu ušlechtilého cíle osvobození obyčejných Libyjců od diktatury plukovníka Kaddáfího (více zde :http://www.vlastnihlavou.cz/libye/ )
2011 – Arabské jaro.
2011- Současnost. Sýrie (více zde: http://www.jinezpravy.blogspot.cz/search/label/Sýrie , www.vlastnihlavou.cz/syrie-pravda-o-syrii-syrska-opozice/ )
Na území USA se boje prakticky nikdy vedly. Skoro nikdo nikdy Ameriku nenapadl. Slavný Pearl Harbor (Hawai), který byl napaden Japonci během druhé světové války, bylo obsazené území, které Američané sami zdevastovali o kousek dřív. Jediným útokem další země na Spojené státy byla válka za nezávislost na Británii na konci 18. století a britský útok na Washington v roce 1814. Od té doby veškerý teror pochází ze Spojených států a nebyl nikdy potrestán.

 

Zdroj: http://www.chelemendik.sk/Seznam_hlavnich_americkych_intervenci_tajnych_operaci_a_ruznych__275539487.html

 

Prezident Vladimír Putin dňa 17. marca 2014 podpísal dekrét o uznaní republiky Krym ako “suverénneho a nezávislého štátu”. Na základe výsledkov referenda, krymský parlament prijal uznesenie o nezávislosti Krymu a vyzval Rusko, aby prijal Krym do Ruské federácie. Putin vystúpil v Kremli pred poslancami Štátnej dumy, členmi Rady federácie, vedúcimi predstaviteľmi regiónov Ruska a zástupcami občianskej spoločnosti.

Dobrý deň, vážení členovia Rady federácie, vážení poslanci Štátnej dumy. Vážení zástupcovia Republiky Krym a Sevastopolu – sú medzi nami, občania Ruska, obyvatelia Krymu a Sevastopolu! Vážení priatelia, zišli sme sa dnes kvôli otázke, ktorá má životne dôležitý význam, historický význam pre nás všetkých. Dňa 16. marca sa na Kryme uskutočnilo referendum, ktoré sa konalo v plnom súlade s demokratickými postupmi a medzinárodno-právnymi normami. Hlasovania sa zúčastnilo viac ako 82 percent voličov. Viac ako 96 percent sa vyjadrilo v prospech zjednotenie sa s Ruskom. Čísla sú to veľmi presvedčivé. Aby sme pochopili, prečo došlo práve k takejto voľbe, stačí poznať históriu Krymu, vedieť čo znamenalo a znamená Rusko pre Krym a Krym pre Rusko.

Na Kryme je doslova všade prítomná naša spoločná história a hrdosť. Tu bol starobylý Chersones, kde bol pokrstený svätý knieža Vladimír. Jeho hrdinský duchovný čin – prijatie pravoslávia – predurčil spoločný kultúrny, hodnotový, civilizačný základ, ktorý spája národy Ruska, Ukrajiny a Bieloruska. Na Kryme sú hroby ruských vojakov, a vďaka ich odvahe bol Krym v roku 1783 pripojený k Rusku. Krym to je Sevastopol, mesto legenda, mesto veľkého osudu, mesto pevnosť a domov ruskej čiernomorskej flotily. Krym to je Balaklava a Kerč, Malachovská mohyla a Sapun-hora. Každé z týchto miest je pre nás sväté, sú to symboly ruskej vojenskej slávy a udatnosti.

Krym je tiež unikátnou zmesou kultúr a tradícií rôznych národov. A tým sa tak podobá veľkému Rusku, kde po stáročia nezmizla, nerozpustila sa žiadna etnická skupina. Rusi a Ukrajinci, krymskí Tatári a zástupcovia iných národov žili a pracovali spolu na území Krymu, popri  zachovaní svojej identity, tradícií, jazyka a náboženstva.

Mimochodom, dnes z 2 miliónov 200 tisíc obyvateľov Krymského poloostrova je takmer jeden a pol milióna Rusov, 350 tisíc Ukrajincov, ktorí väčšinou považujú ruštinu za svoj materský jazyk, a asi 290-300 tisíc krymských Tatárov, z ktorých sa  značná časť, ako sa ukázalo v referende, tiež  orientuje na Rusko.

Áno bolo obdobie, kedy bola spáchaná voči krymským Tatárom, rovnako ako voči niektorým iným národom Sovietskeho zväzu krutá nespravodlivosť. Poviem jednu vec: kvôli represiám trpeli vtedy mnohé milióny ľudí rôznych národností a predovšetkým samozrejme príslušníkov ruského ľudu. Krymskí Tatári sa vrátili do svojej krajiny. Myslím, že sa musia prijať všetky nevyhnutné politické, legislatívne riešenia, ktoré dokončia proces rehabilitácie krymských Tatárov,  rozhodnutia, ktoré obnovia ich práva a dobré meno.

Rešpektujeme ľudí všetkých národností, žijúcich na Kryme. To je ich spoločný domov, ich malá vlasť a bude správne, ak na Kryme – a ja viem, že obyvatelia Krymu to podporujú – budú tri rovnoprávne štátne jazyky: ruština, ukrajinčina a krymská-tatárčina.

Vážení kolegovia! V srdci, v mysliach ľudí Krym bol vždy a stále zostával nedeliteľnou súčasťou Ruska. Toto presvedčenie, ktoré je založené na pravde a spravodlivosti, bolo neochvejné a predávalo sa z generácie na generáciu, boli pred ním bezmocný tak čas, ako i okolnosti, bezmocné boli všetky dramatické zmeny, ktoré sme prežívali, ktoré prežívala naša krajina v priebehu celého dvadsiateho storočia.

Po revolúcii boľševici z rôznych dôvodov, nech im je Boh sudcom, začlenili do zväzku Ukrajinskej zväzovej republiky rozsiahle historické územia južného Ruska. Urobilo sa tak bez ohľadu na národnostné zloženie obyvateľstva a teraz sú súčasťou juhovýchodu Ukrajiny. A v roku 1954 nasledovalo rozhodnutie o začlenení do nej aj Krymskej oblasti, spolu s ňou odovzdali aj Sevastopol, i keď štatutárne bol zväzovým mestom. Iniciátorom bol osobne hlava Komunistickej strany Sovietskeho zväzu Nikita Chruščov. Čo ho k tomu viedlo, či túžba zaistiť si podporu ukrajinskej nomenklatúry, alebo odčiniť vlastnú vinu za masové represie na Ukrajine v 30. rokoch – to nech posúdia historici.

Pre nás je dôležité niečo iné: toto rozhodnutie bolo prijaté so zrejmým porušením už vtedy platných ústavných noriem. Otázka sa vyriešila kuloárne medzi priateľmi. Samozrejme, že v podmienkach totalitného štátu sa obyvateľov Krymu a Sevastopolu na nič nepýtali. Jednoducho boli postavení pred hotovú vec. Ľudia mali samozrejme i vtedy otázky, prečo sa tak náhle stal Krym súčasťou Ukrajiny. Ale úprimne povedané – toto je treba výslovne povedať – všetci to chápeme, že toto rozhodnutie bolo považované za akúsi formalitu, veď sa územie odovzdávalo  v rámci jednej veľkej krajiny. Vtedy si nebolo možné ani predstaviť, že Ukrajina a Rusko nebudú niekedy spolu, že to môžu byť rôzne štáty. Ale stalo sa to.

Čo sa zdalo byť nemysliteľné, bohužiaľ sa stalo skutočnosťou. Sovietsky zväz sa rozpadol. Udalosti sa vyvinuli tak rýchlo, že len málokto z občanov pochopil dramatickosť udalostí, ku ktorým vtedy prišlo, a ich dôsledky. Mnoho ľudí v Rusku a na Ukrajine, tiež v ďalších republikách dúfalo, že Spoločenstvo nezávislých štátov, ktoré vtedy vzniklo, sa stane novou podobou spoločnej štátnosti. Koniec koncov, veď im sľubovali aj spoločnú menu. Aj spoločný hospodársky priestor, aj spoločné ozbrojené sily, ale všetko zostalo len pri sľuboch a veľká krajina zmizla. A keď sa Krym náhle ocitol v inom štáte, tak až vtedy Rusko pocítilo, že ho nielen okradli, ale priamo olúpili.

Spolu s tým by sme mali úprimne priznať, že tiež samotné Rusko „spustením prehliadky“ prispelo k zrúteniu sa Sovietskeho zväzu a počas oficiálneho rozpustenia  Sovietskeho zväzu sa zabudlo tak na Krym, ako aj na základňu čiernomorskej flotily  – Sevastopol. Milióny Rusov šli spať v jednej krajine a prebudili sa v zahraničí, počas krátkeho okamžiku sa z nich stali národnostné menšiny v bývalých sovietskych republikách a ruský ľud sa stal jedným z najväčších ak nie najväčším rozdeleným národom na svete.

Dnes, o mnoho rokov neskôr, som počúval, že ako obyvatelia Krymu hovoria, že vtedy v roku 1991 polostrov predali z ruky do ruky ako vrece zemiakov. Je ťažké s tým nesúhlasiť. A čo na to ruský štát? Čo na to Rusko? Zvesilo hlavu a zmierilo sa, prehltlo túto urážku. Naše krajiny vtedy boli v natoľko vážnom stave, že jednoducho nemohli obhajovať svoje vlastné záujmy. Ale ľudia sa nemohli zmieriť s do očí bijúcou historickou nespravodlivosťou. Celé tie roky ako občania, tak aj mnohé významné osobnosti opakovane nastoľovali túto tému, hovorili, že Krym je odveké ruské územie a Sevastopol je ruské mesto. Áno, všetci sme to dobre vedeli, cítili srdcom aj dušou, ale bolo nutné prihliadať na realitu a už na novom základe budovať nové dobré susedské vzťahy s nezávislou Ukrajinou. A vzťahy s Ukrajinou, s bratským ukrajinským ľudom boli, stále sú a vždy budú pre nás najdôležitejšie, kľúčové bez akéhokoľvek zveličovania.

Dnes môžeme hovoriť otvorene, a chcem sa s vami podeliť o podrobnostiach rokovaní, ktoré prebiehali na začiatku nového tisícročia. Vtedajší ukrajinský prezident Kučma ma požiadal, aby som urýchlil proces vymedzenia rusko-ukrajinskej hranice. Tento proces sa do tej doby skoro nepohol. Rusko ako keby uznalo Krym ako súčasť Ukrajiny, ale rokovania o vytýčení hranice neprebiehali. Chápal som kompletnú zložitosť tohto procesu a dal som rozkaz ruským rezortom zrýchliť práce na vymedzení hranice tak, aby bolo všetkým jasné: svojím súhlasom s vytýčením hranice, fakticky a právne uznávame Krym ako ukrajinské územie a teda definitívne uzavierame tento problém.

Boli sme voči Ukrajine ústretoví nielen čo sa týka Krymu, ale i v takej zložitej problematike akým je rozdelenie akvatória Azovského mora a Kerčenskej úžiny. Prečo sme to robili?  Uvažovali sme tak, že dobré vzťahy s Ukrajinou sú pre nás hlavné, a nemali by byť rukojemníkom územného sporu, ktoré zašli do slepej uličky. Ale samozrejme, sme pri tom očakávali, že Ukrajina bude náš dobrý sused, že Rusi a rusky hovoriaci občania Ukrajiny, zvlášť  na juhovýchode a na Kryme, budú žiť v podmienkach priateľského, demokratického, civilizovaného štátu, že ich legitímne záujmy budú zaisťované podľa noriem medzinárodného práva.

Situácia sa však začala vyvíjať iným spôsobom. Jeden za druhým sa objavovali pokusy zbaviť Rusov historickej pamäte a niekedy i materského jazyka, urobiť z nich objekt násilnej asimilácie. A samozrejme Rusi, rovnako ako ostatní občania Ukrajiny, trpeli kvôli trvalej politickej a štátnej permanentnej kríze, ktorá otriasa Ukrajinou už viac ako 20 rokov.

Chápem, prečo ľudia na Ukrajine chceli zmenu. Počas rokov „samostatnosti”, nezávislosti, ich štátna moc ako sa hovorí unavila a sprotivila sa im. Menili sa prezidenti, premiéri, poslanci Rady, ale nezmenil sa ich postoj voči svojej krajine a jeho ľudu. Len “dojili” Ukrajinu, bojovali medzi sebou o moc, aktíva a finančné toky. Mocipánov pritom pramálo zaujímalo, ako obyčajní ľudia žijú, vrátane toho, prečo milióny ukrajinských občanov nevidia žiadne vyhliadky doma a sú nútení odchádzať do zahraničia  kvôli príležitostným zárobkom v iných krajinách. Chcel by som uviesť, že odchádzajú nie do nejakej Silicon Valley, ale kvôli príležitostným zárobkom. Len v Rusku v minulom roku takto pracovalo takmer 3 milióny ľudí. Podľa niektorých odhadov, výška ich príjmu v roku 2013 dosiahla v Rusku viac ako 20 miliárd dolárov, čo je zhruba 12 percent HDP Ukrajiny.

Opakujem, že dobre chápem tých, ktorí s mierovými heslami prišli na Majdan, vystúpili proti korupcii, zlému štátnemu zriadeniu, chudobe. Právo na pokojný protest, demokratické postupy a voľby existujú práve preto, aby bolo možné zmeniť vládu, ktorá nevyhovuje ľudom. Ale tí, ktorí  stáli v pozadí nedávnych udalostí na Ukrajine, mali iné ciele: pripravovali ďalší štátny prevrat, chceli sa chopiť moci a neváhali sa zastaviť pred ničím. K tomuto cieľu bol použitý i teror, vraždenie a pogromy. Hlavnými vykonávateľmi prevratu sa stali nacionalisti, neonacisti, rusofóbi a antisemiti. Práve oni do značnej miery ešte i dnes určujú život na Ukrajine.

Najskôr nová takzvaná “politická moc” predložila škandálny návrh zákona o prehodnotení jazykovej politiky, ktorý bezprostredne poškodzoval práva národnostných menšín. Pravdou je, že zahraniční sponzori týchto súčasných “politikov”, kurátori súčasnej “politickej moci” hneď  zarazili iniciátorov tohto nápadu. Sú to predsa chytrí ľudia, to je treba uznať a chápu, k čomu budú viesť pokusy o vytvorenie etnicky čistého ukrajinského štátu. Návrh zákona bol odložený, ale zjavne je pripravený pre každý prípad. Samotná skutočnosť jeho existencie sa teraz zatajuje, zrejme sa počíta s tým, že ľudská pamäť je krátka. Ale všetkým je už úplne  jasné, čo presne majú v úmysle v budúcnosti robiť ukrajinskí ideoví nasledovníci Banderu, Hitlerových prisluhovačov počas 2. svetovej vojny.

Je jasné i to, že legitímna výkonná moc na Ukrajine doposiaľ nie je, nie je s kým rokovať.  Mnohé štátne orgány sú uzurpované samozvancami, pritom v krajine nič nemajú pod kontrolou, ale oni sami – a to by som chcel zdôrazniť – sú často pod kontrolou radikálov. Dokonca je to tak, že prijatie ministrom terajšej vlády je možné len na základe povolenia ozbrojencov z Majdanu. To nie je vtip, to je realita súčasného života.

Tým, ktorí vzdorovali puču, sa okamžite začali vyhrážať represiami a trestnými operáciami. A prvý na rade bol samozrejme Krym, ruskojazyčný Krym. V súvislosti s tým sa obyvatelia  Krymu a Sevastopolu obrátili na Rusko s výzvou, aby ochránilo ich práva a životy, aby nedopustilo to, čo sa dialo a čo sa ešte stále deje v Kyjeve, v Donecku, v Charkove a v niektorých ďalších mestách na Ukrajine.

Je jasné, že sme túto prosbu museli vypočuť, nemohli sme nechať Krym a jeho obyvateľov bez pomoci, inak by to bola jednoducho zrada.

Predovšetkým bolo nutné pomôcť vytvoriť  podmienky pre mierové, slobodné vyjadrenie vôle, aby obyvatelia Krymu mohli sami rozhodnúť o svojom osude po prvýkrát  v dejinách. Avšak čo to dnes počujeme od našich kolegov zo západnej  Európy, zo Severnej Ameriky? Hovoria nám, že porušujeme normy medzinárodného práva. Po prvé, je dobre, že si aspoň spomenuli na to, že existuje medzinárodné právo, i za to ďakujeme, lepšie neskoro ako nikdy.

A po druhé, to najdôležitejšie: čo že to údajne porušujeme? Áno, prezident Ruské federácie dostal od hornej komory parlamentu oprávnenie využiť ozbrojené sily na Ukrajine. Ale toto právo, zatiaľ ani nevyužil. Ozbrojené sily nevstúpili na územie Krymu, boli tam v súlade s medzinárodnou zmluvou. Áno posilnili sme náš kontingent, ale zároveň – a to chcem  zdôrazniť, aby to všetci vedeli a počuli – sme dokonca ani neprevýšili maximálny počet našich ozbrojených síl na Kryme, ktorý ráta s 25 tisíc ľuďmi. Jednoducho to nebolo nutné.

Ďalej. Keď Najvyššia rada Krymu vyhlásila nezávislosť a referendum, odvolávala sa na Chartu Organizácie spojených národov, v ktorej sa hovorí o práve národov na sebaurčenie. Mimochodom, i Ukrajina samotná a to chcem pripomenúť, keď oznamovala vystúpenie zo ZSSR, urobila to isté, skoro do písmena. Na Ukrajine bolo využité toto právo, ale obyvateľom Krymu ho upierajú. Prečo?

Okrem toho krymské orgány mali oporu v známom kosovskom precedense, v precedense, ktorý naši západní partneri vytvorili sami, ako sa hovorí vlastnými rukami keď v situácii, absolútne analogickej situácii na Kryme, uznali odtrhnutie Kosova od Srbska za legitímne a všetkým pri tom  dokazovali, že žiadne povolenie na jednostranné vyhlásenie nezávislosti nie je potrebné od ústredných štátnych orgánov. Medzinárodný súd OSN na základe bodu 2 článku 1 Charty Organizácie spojených národov s tým súhlasil a v svojom rozsudku z 22. júla 2010 hovorí. Citujem doslova: “Žiadny všeobecný zákaz jednostranného vyhlásenia nezávislosti z praxe OSN nevyplýva” – a ďalej: “Všeobecné medzinárodné právo neobsahuje žiadny použiteľný nástroj na zákaz vyhlásenia nezávislosti”. Všetko je, ako sa hovorí celkom jasné.

Nerád si vypomáham citátmi, ale predsa musím citovať ešte jeden oficiálny dokument, tento krát je to Písomné memorandum USA zo 17. apríla 2009, ktoré bolo predložené tomu istému Medzinárodnému súdu v súvislosti s konaním ohľadne Kosova. Opäť budem citovať: “Deklarácie nezávislosti môžu, a často sa to stáva, porušovať vnútornú legislatívu. To však neznamená, že dochádza k porušovaniu medzinárodného práva”. Koniec citátu. Sami to napísali, sami to vytrúbili do celého sveta, všetkých to prinútili prijať a teraz sa rozčuľujú. Prečo? Veď činy obyvateľov Krymu presne zodpovedali, návodu. Z nejakého dôvodu to, čo je umožnené Albáncom v Kosove je zakazované Rusom, Ukrajincom a Krymským Tatárom na Kryme. Opäť sa ponúka otázka: Prečo?

Od Spojených štátov a Európy počúvame., že Kosovo, to je vraj akýsi zvláštny prípad. V čom podľa názorov našich kolegov spočíva jeho výnimočnosť? Ukazuje sa, že v tom, že počas konfliktu v Kosove bolo mnoho ľudských obetí. Je toto hádam právny argument? V rozsudku Medzinárodného súdu v tejto súvislosti nie je uvedené vôbec nič. A potom viete. Toto už nie sú dokonca ani dvojité štandardy. To je akýsi zvláštny primitívny a priamy cynizmus. Nie je možné všetko tak hrubo prispôsobovať svojim záujmom, o tej istej veci hovoriť jeden deň, že je biela a druhý deň, že je čierna. Znamená to hádam, že treba akýkoľvek konflikt dostať až do štádia ľudských obetí?

Poviem to otvorene: keby miestne sily domobrany Krymu včas nezačali kontrolovať situáciu, tak tam tiež mohli byť obete. A chvalabohu, že sa tak nestalo! Na Kryme nedošlo ani k jedinému ozbrojenému stretu a neboli žiadne ľudské obete. Čo myslíte, prečo? Odpoveď je jednoduchá: pretože bojovať proti ľudu a proti jeho vôli je ťažké a prakticky nemožné. A v tejto súvislosti sa chcem poďakovať ukrajinským vojakom, a nie je to malý kontingent – 22 tisíc ľudí  v plnej zbroji. Chcem poďakovať ukrajinským vojakom, ktorí nedopustili preliatie krvi a nepoškvrnili sa krvou.

V tejto súvislosti sa samozrejme, vynárajú i iné myšlienky. Hovoria nám o akejsi intervencii na Kryme, o agresii. Je zvláštne to počúvať. Nejako si nemôžem spomenúť na žiadny prípad v dejinách, kedy by intervencia prebiehala bez jediného výstrelu a bez ľudských obetí.

Vážení kolegovia! V situácii okolo Ukrajiny sa ako v zrkadle odrazilo to, k čomu teraz dochádza, k čomu dochádzalo počas posledných desaťročí vo svete. Po zániku bipolárneho systému na planéte prestala existovať stabilita. Kľúčové a medzinárodné inštitúty sa neupevňujú, ale bohužiaľ často dochádza k ich degradácii. Naši západní partneri na čele so Spojenými štátmi americkými dávajú vo svojej praktickej politike prednosť tomu, že sa neriadia medzinárodným právom, ale právom silnejšieho. Uverili vo svoju vyvolenosť a výnimočnosť, v to, že im je dovolené rozhodovať o osude sveta, že pravdu môžu mať vždy len oni. Správajú sa tak ako chcú: tam alebo tam používajú silu proti suverénnym štátom, vytvárajú koalície podľa zásady: kto nejde s nami, ide proti nám. Aby agresii dodali zdanie zákonnosti, dožadujú sa  potrebných rezolúcií od medzinárodných organizácií. Pokiaľ sa to z nejakých dôvodov nedarí, celkom ignorujú Radu bezpečnosti OSN.

Tak to bolo v roku 1999 v Juhoslávii, my si to dobre pamätáme. Bolo ťažké tomu uveriť, ja som neveril svojim očiam, ale na konci 20. storočia boli na jedno z európskych hlavných miest, na Belehrad, vedené v priebehu niekoľkých týždňov raketové a bombové útoky a potom nasledovala skutočná intervencia. Existovala hádam rezolúcia Rady bezpečnosti OSN ohľadne tejto otázky, ktorá dovoľovala takéto správanie? Nič takého. A potom nasledoval Afganistan, Irak, otvorené porušovanie rezolúcie RB OSN ohľadne Líbye, kedy namiesto zaistenia takzvanej bezletovej zóny bolo tiež  zahájené bombardovanie.

Bola tiež celá rada riadených „farebných“ revolúcií. Je jasné, že ľudia v týchto krajinách, kde došlo k týmto udalostiam, boli unavení z tyranie, chudoby, neexistencie perspektívy. Tieto pocity boli cynicky využité. Týmto krajinám boli vnucované štandardy, ktoré nijako nezodpovedali ani ich spôsobu života, ani tradíciám, ani kultúre týchto národov. Nakoniec miesto demokracie a slobody nastal chaos, vzplanutie násilia, rada prevratov. Arabská jar bolo vystriedaná arabskou zimou.

Podobný scenár bol realizovaný na Ukrajine. V roku 2004, aby došlo k presadeniu potrebného  kandidáta v prezidentských voľbách, bolo vymyslené akési tretie kolo, s ktorým zákon nepočítal. Jednoducho absurdita a výsmech ústave. A teraz vrhli do akcie dopredu pripravenú, dobre vybavenú armádu násilníkov.

Chápeme to, čo sa robí, chápeme, že tieto činy boli namierené tak proti Ukrajine, ako i proti Rusku, proti integrácii v euroázijskom priestore. A to v tej dobe, kedy sa Rusko úprimne snažilo o dialóg s našimi kolegami na Západe. My stále ponúkame spoluprácu vo všetkých kľúčových otázkach, chceme posilňovať stupeň dôvery, chceme, aby naše vzťahy boli rovné, úprimné, priame a čestné. Nevideli sme však ústretové kroky.

Naopak, opakovane nás podvádzali, rozhodovalo sa za našim chrbtom boli sme často postavení pred hotovú vec. Tak tomu bolo tiež s rozširovaním NATO na východ, s rozmiestňovaním vojenskej  infraštruktúry pri našich hraniciach. Celú dobu nám tvrdili jedno a to isté: “Vás sa to netýka.” To sa ľahko povie, netýka.

Rovnako to bolo s rozmiestňovaním systémov protiraketovej obrany. Nehľadiac na všetky naše obavy sa mašinéria dala do pohybu. Rovnako to bolo s nekonečným preťahovaním rokovaní ohľadne problematiky víz, so sľubmi ohľadne čestnej konkurencie a voľného prístupu na svetové trhy.

Dnes sa nám vyhrážajú sankciami, ale my tak ako tak žijeme v podmienkach celej rady obmedzení, ktoré sú pre nás dosť podstatné pre našu ekonomiku, pre našu krajinu. Napríklad ešte v čase studenej vojny USA a potom aj iné krajiny zakázali predávať do ZSSR celú radu technológií a zariadení tým, že vytvorili tzv. zoznamy CoCom. Dnes sú formálne zrušené, ale skutočne iba formálne, v skutočnosti mnohé zákazy fungujú tak ako predtým.

Dá sa povedať, že máme všetky dôvody sa domnievať, že dobre známa politika obmedzovania  Ruska, ktorá bola uskutočňovaná v 18., v 19. a v 20. storočí, pokračuje i dnes. Znovu sa nás snažia zahnať do nejakého kúta za to, že máme nezávislé stanovisko, za to, že ho obhajujeme, za to, že nazývame veci pravými menami a nepretvarujeme sa. Všetko má však svoje hranice. A v prípade Ukrajiny naši západní partneri prekročili hranicu, správali sa hrubo, nezodpovedne a neprofesionálne.

Veľmi dobre vedeli, že i na Ukrajine i na Kryme žijú milióny ruských ľudí. Nakoľko je treba stratiť cit pre politiku a zmysel pre mieru, aby nebolo možné predvídať všetky dôsledky svojho správania. Rusko sa ocitlo na hranici, z ktorej nemohlo ustúpiť. Ak sa stále stláča pružina, nakoniec sa s veľkou silou narovná. Je treba na to vždy pamätať.

Teraz je nutné prestať s hystériou, odmietnuť rétoriku studenej vojny a priznať očividnú vec: Rusko je samostatný, aktívny účastník medzinárodného života, má ako aj iné štáty národné záujmy, ktoré je treba mať na pamäti a vážiť si ich.

S uznaním sa obraciame ku všetkým, ktorí s pochopením porozumeli našim krokom na Kryme, sme vďační národu Číny, ktorých vedenie posudzovalo a posudzuje situáciu okolo Ukrajiny a Kryme v celej jej historickej a politickej úplnosti, vysoko si vážime zdržanlivosť a objektívnosť Indie.

Dnes sa chcem obrátiť k národu Spojených štátov amerických, k ľudom, ktorí od založenia tohto štátu, prijatia Deklarácie nezávislosti, sú hrdí na to, že sloboda je pre nich zo všetkého najdôležitejšia. Či snaha obyvateľov Krymu o slobodný výber svojho osudu nie je podobnou vzácnosťou? Pochopte nás.

Verím, že ma pochopia i Európania a predovšetkým Nemci. Pripomeniem, že počas politických konzultácií pri spojení  sa NSR a NDR na, mierne povedané expertnej, ale vysokej úrovni, predstavitelia zďaleka nie všetkých krajín, ktoré sú a boli vtedy spojencami Nemecka, podporili samotnú myšlienku spojenia. Naše krajiny však, oproti tomu jednoznačne podporili úprimnú, neudržateľnú túžbu k národnej jednote. Som si istý, že ste na to nezabudli a rátam s tým, že občania Nemecka rovnako podporia úsilie ruského sveta, historického Ruska o obnovenie jednoty.

Obraciam sa k národu Ukrajiny. Úprimne si prajem, aby ste nás pochopili: v žiadnom prípade vám nechceme ublížiť, uraziť vaše národné cítenie. Vždy sme si vážili územnú celistvosť ukrajinskej veľmoci, na rozdiel od tých, ktorí obetovali jednotu Ukrajiny svojim politickým ambíciám. Chvália sa svojimi heslami o veľkej Ukrajine, ale práve oni urobili všetko pre to, aby sa rozdelila. Dnešná občianska opozícia je plne na ich zodpovednosti Chcem, aby ste ma vypočuli drahí priatelia. Neverte tým, ktorí vás strašia Ruskom, kričia, že za Krymom budú nasledovať ďalšie regióny. Neprajeme si rozdelenie Ukrajiny, nepotrebujeme to. Čo sa týka Krymu, tak on bol a zostane aj Rusom aj Ukrajincom aj krymským Tatárom.

Opakujem, bude, ako je to už mnoho storočí, rodným domom pre predstaviteľov všetkých tam žijúcich národov. Nikdy ale nebude banderovským!

Krym je naše spoločné bohatstvo a najdôležitejší faktor stability v regióne. A toto strategické územie sa musí nachádzať pod silnou, stabilnou zvrchovanosťou, ktorá fakticky môže byť v dnešnej dobe len ruská. Inak, drahí priatelia obraciam sa i na Ukrajinu i na Rusko, my s vami, i Rusi i Ukrajinci, môžeme úplne Krym stratiť, v neďalekej historickej perspektíve. Zamyslite sa prosím, nad týmito slovami.

Pripomeniem rovnako, že v Kyjeve zazneli vyhlásenia o čo najrýchlejšom vstupe Ukrajiny do NATO. Čo by znamenala táto perspektíva pre Krym a Sevastopol? To, že v meste ruskej vojenskej slávy by sa objavila “natovská” flotila, že by vznikla hrozba pre celý juh Ruska, nie nejaká efemérna, ale úplne konkrétna. Všetko, čo by sa reálne mohlo stať, je všetko to, čo by sa reálne stalo pokiaľ by nebolo rozhodnutie obyvateľov Krymu. Vďaka im za to.

Mimochodom, my nie sme proti spolupráci s NATO, vôbec nie. Sme proti tomu, aby vojenská aliancia, a NATO zostáva, nehľadiac na všetky vnútorné procesy, vojenskou organizáciou, sme proti tomu, aby vojenská organizácia hospodárila vedľa nášho plotu, vedľa nášho domu či na našich historických územiach. Viete neviem si vôbec predstaviť, že budeme cestovať do Sevastopolu na návštevu k “natovským” námorníkom. Oni sú, mimochodom, vo väčšine prípadov výborní chlapci, ale nech radšej cestujú k nám na návštevu do Sevastopolu oni, než my k nim.

Poviem rovno, bolí nás srdce kvôli všetkému čo sa teraz deje na Ukrajine, že trpia ľudia, že nevedia ako teraz žiť a čo bude zajtra. A naše znepokojenie je pochopiteľné, veď sme nielen blízki susedia, sme fakticky, ako som už mnohokrát hovoril, jeden národ. Kyjev je matkou ruských miest. Stará Rus je náš spoločný počiatok, my rovnako nebudeme môcť žiť jeden bez druhého.

A poviem ešte niečo. Na Ukrajine žijú a budú žiť milióny ruských ľudí, ruskojazyčných občanov, a Rusko vždy bude brániť ich záujmy politickými, diplomatickými a právnymi prostriedkami. Ale predovšetkým sama Ukrajina musí mať záujem o to, aby práva a záujmy týchto ľudí boli zaručené. V tom je záruka stability ukrajinskej štátnosti a územnej celistvosti krajiny.

Prajeme si priateľstvo s Ukrajinou, chceme, aby bola silným, suverénnym a samostatným štátom. Veď Ukrajina je pre nás jedným z hlavných partnerov, máme mnoho spoločných projektov a práve preto verím v úspech. A čo je hlavné, prajeme si, aby na Ukrajine bol mier a priateľstvo a spoločne s inými krajinami sme pripravení všemožne pomôcť a podporiť to. Ale opakujem, len sami občania Ukrajiny sú schopní urobiť si poriadok vo vlastnom dome.

Vážení obyvatelia Krymu a Sevastopolu! Celé Rusko bolo nadšené vašou statočnosťou, dôstojnosťou a odvahou, práve vy ste rozhodli o osude Krymu. V týchto dňoch sme si boli blízki ako nikdy, podporovali jeden druhého. To boli úprimné pocity solidarity. Práve v takých zlomových historických okamžikoch sa preveruje zrelosť a sila ducha národa. A národ Ruska ukázal takú zrelosť a takú silu, svojou súdržnosťou podporil krajanov.

Pevnosť zahraničnopolitickej pozície Ruska sa zakladá na vôli miliónov ľudí na celonárodnom spojení, na podpore vedúcich politických a spoločenských síl. Chcem poďakovať všetkým za túto vlasteneckú náladu. Všetkým bez rozdielu. Pre nás je však dôležité aj naďalej zachovať rovnakú konsolidáciu, aby sme mohli riešiť úlohy, ktoré stoja pred Ruskom.

Zjavne tu narážame i na vonkajší odpor, musíme sa však rozhodnúť, či sme pripravení dôsledne obhajovať svoje národné záujmy, či ich budeme stále odovzdávať, ustupovať do neznáma. Niektorí západní politici nás už strašia nielen sankciami, ale aj perspektívou zostrenia vnútorných problémov. Chcel by som vedieť, čo majú na mysli: činy nejakej  “piatej” kolóny – rôznych “národných zradcov” – či počítajú s tým, že môžu zhoršiť sociálno-ekonomický stav Ruska a tým vyprovokovať nespokojnosť ľudí. Podobné výroky berieme ako nezodpovedné a zjavne agresívne budeme na ne náležitým spôsobom reagovať. Pri tom sa sami nebudeme nikdy snažiť o konfrontáciu s našimi partnermi ani na Východe, ani na Západe, naopak, budeme robiť všetko potrebné, aby sme budovali civilizované susedské vzťahy, ako to má byť v modernom svete.

Vážení kolegovia !

Chápem obyvateľov Krymu, ktorí zadali otázku na referende celkom jasne: má byť Krym s Ukrajinou či s Ruskom. Je možné s istotou povedať, že vedenie Krymu a Sevastopolu, poslanci zákonodarných orgánov moci, keď formulovali otázku referenda, sa povzniesli nad skupinové a politické záujmy, do čela postavili iba hlavné záujmy ľudí. Akýkoľvek iný  variant plebiscitu, akokoľvek by sa zdal na prvý pohľad pútavým, vďaka historickým, demografickým, politickým a ekonomickým zvláštnostiam tohto územia by bol len dočasným, prechodným a vratkým, nevyhnutne by viedol k ďalšiemu zostreniu situácie okolo Krymu a zhubne by sa odrazil na živote ľudí. Obyvatelia Krymu položili otázku tvrdo, nekompromisne, bez akéhokoľvek poltónu. Referendum bolo uskutočnené otvorene, čestne a ľudia na Kryme jasne, presvedčivo vyjadrili svoje želanie: chcú byť s Ruskom.

Rusko rovnako čaká prijatie zložitých rozhodnutí, ak vezmeme do úvahy celý súhrn i vonkajších i vnútorných faktorov. Aký je teraz názor ľudí v Rusku? Rovnako ako v inej demokratickej spoločnosti existujú rôzne názory, ale zdôrazňujem, že pozícia absolútnej väčšiny občanov je očividná.

Poznáte posledné sociologické prieskumy, ktoré sa uskutočnili v Rusku v posledných dňoch: okolo 95 percent občanov predpokladá, že Rusko musí brániť záujmy Rusov a predstaviteľov iných národností, žijúcich na Kryme. 95 percent. A viac ako 83 percent predpokladá, že Rusko to musí robiť, aj keď dokonca taká pozícia zhorší naše vzťahy s niektorými štátmi. 86 percent občanov našej krajiny je presvedčených, že Krym je dosiaľ ruským územím, ruskou krajinou. A skoro, to je veľmi dôležité číslo, absolútne koreluje s tým, čo bolo na referende, skoro 92 percent  vystupuje za pripojenie Krymu k Rusku.

Tak väčšina obyvateľov Krymu a absolútna väčšina občanov Ruskej federácie podporuje spojenie Republiky Krym a mesta Sevastopol s Ruskou federáciou.

Teraz to závisí na politickom rozhodnutí samotného Ruska. A to môže byť založené iba na prianí ľudu, pretože iba ľud je prameňom akejkoľvek moci.

Vážení členovia Rady federácie! Vážení poslanci Štátnej dumy! Občania Ruska, obyvatelia Krymu a Sevastopolu! Dnes na základe výsledkov referenda, ktoré sa uskutočnilo na Kryme a na základe želania ľudu, prinášam na Federálne zhromaždenie a prosím prerokovať Ústavný zákon o prijatie dvoch nových subjektov do Ruskej federácie: Republiku Krym a mesto Sevastopol a rovnako ratifikovať na podpis pripravenú Zmluvu o vstupe Republiky Krym a mesta Sevastopol do Ruskej federácie. Nepochybujem o vašej podpore!

 

Na Slovensku je to tak. Keď by mal vyhrať voľby slušný človek podľa všetkých pravidiel, tak pravica sa rozbesní. Darmo. Platení politici Západom robia svoju špinavú prácu ako najlepšie vedia. Pritom je roky rokúce známe, že pravica Slovensko zapredala, zadĺžila, bola hnacím motorom megakrádeží národného majetku, zbedačovania širokých vrstiev obyvateľstva až po nastolenie chudoby a nedôstojnej životnej úrovne obyvateľstva. Pravicoví politici za svoju činnosť proti Slovensku a medzinárodné zločiny patria pred súd. Nikdy sa tam však nedostanú lebo zákony sú prispôsobené tak, aby všetky vymenované činnosti mohli vykonávať legálne.

 Tým, že Robert Fico vyhral prvé kolo prezidentských volieb, bola pravica nútená odhodiť svoje masky a otvorene sa spojiť proti Ficovi. Je to komplot, ktorý nie je prijateľný pre voličov. Voličov jednoducho uráža, že niekto chce rozhodovať miesto nich. Nech si pravica prizná, že krachuje už niekoľko rokov vďaka svojej protislovenskej politike. Slušné by bolo, aby rozhodnutie nechali na voličov a nevyhlasovali na verejnosti zavádzajúce a klamlivé informácie. Lenže nie. Pravica nikdy nebola slušná nebola a ani nebude. Preto je čas vystúpiť vo voľbách z radov  mlčiacej väčšiny a ísť do volieb podporiť iného kandidáta ako človeka, podozrivého z podnikateľskej úžery a prepojení na scientologickú sektu.

 Priam úbohé sú vystúpenia skrachovaných kandidátov, ale tiež prieskumy agentúr platené pravicou na ovplyvnenie verejnej mienky. Výsledky hovoria o údajnej prehre Fica. Pritom prieskum sa robil na vzorke necelých tisíc občanov. Takéto výsledky prieskumu niekto veľmi dobre platí a prieskum sa dá prispôsobiť tak, aby dopadol podľa želania objednávateľa, čiže v tomto prípade pravice.

Najviac sa v špinavých vyhláseniach prezentuje zločinecká strana SDKÚ a napáda Fica spôsobom nekultúrnym. Ich politici sú schopní za peniaze zapredať aj vlastnú mater.

Ďalší politický skrachovanec Hrušovský si myslel, že sa vo voľbách presadí. Je typickým príkladom straty súdnosti. Slováci ho nemajú radi a ani ho nemajú mať prečo. Je poslušným sluhom Západu a pre Slovensko nič neurobil. Niektorí ďalší politici trasúci sa za miestom prezidenta, ktorí neuspeli sú tým frustrovaní. Neuvedomujú si, že k voličom sa do volieb správali ako nabobi, mocenskí magnáti bez chrbtovej kosti a charakteru. Takých voliči na Slovensku voliť nebudú.

Preto je čas, aby chudoba vyšla z anonymity, z depresie a rázne v druhom kole odmietla pravicový marazmus a jej neschopného predstaviteľa Kisku…

 

Ukrajinská kríza jasne naznačila politiku USA. Krajina v tesnej blízkosti Ruska zažíva politickú i hospodársku krízu vďaka nezodpovednej politike ukrajinskej verchušky. USA chcú z tejto krízy ťažiť priam nevídaným spôsobom. Miesto toho, aby „Západ“ skutočne pomohol Ukrajine hospodársky a politicky prostredníctvom rokovaní, tak ponúka na začiatku pôžičky. Potom bude nasledovať hospodárska parcelizácia, prechod majetku do cudzích rúk a nastolenie prozápadnej bábkovej vlády podobne ako v bývalých socialistických štátoch v Európe.

 Ďalším krokom USA bude vojenské obkľúčenie Ruska vybudovaním vojenských základní v susedných štátoch a hospodárske vydieranie s konečným cieľom rozbitia a ovládnutia Ruska. Ak si americkí agresori myslia, že Rusi o tom nevedia a že sa budú len nečinne prizerať, tak sa mýlia. A škaredo. Rusi si poradili s Napoleonom, Hitlerom a poradia si aj s americkou hrozbou. USA na svoj cieľ používajú aj iné satelitné štáty, zločineckú organizáciu NATO, tajné služby a iné nelegálne štruktúry.

 Americkí vojnoví štváči John Kerry a Dick Cheney si „vzorne“ plnia úlohu budovania prostredia vo svete pre totálnu americkú unipolárnu dominanciu. Otvorene štvú Ukrajincov proti sebe. Ich politika je nebezpečná. Majú skúsenosti zo Sýrie, Iraku a pod. kde tiež tiekla krv nevinných. Sú to vojnoví zločinci riadení americkou administratívou.

 Americká politika je už roky pre svet nežiadúca lebo vyvolávaním nepokojov a vojen vo svete sa snažia upevniť svoju rúcajúcu sa dominanciu. Európa by sa mala spamätať a začať sa správať ako zoskupenie štátov, ktorých cieľom bude progres a nie chaos. Nemala by hrať úlohu americkej štetky. Na základe žiadosti USA, EÚ má v úmysle zaviesť voči Rusku sankcie. Toto rozhodnutie je kontraproduktívne preto, lebo sa nehľadá východisko cez politické rokovania, ale EÚ ide cestou konfrontácie. Už sme raz uviedli na inom mieste, že Rusko nepotrebuje EÚ, ale EÚ potrebuje Rusko. Taká je pravda. Vyhrážanie sa nikdy neprinieslo nič pozitívne pre vzájomné vzťahy. Európa sa musí vymaniť spod vplyvu USA, vytvoriť si svoju vlastnú hospodársku politiku, jej štáty musia opustiť NATO, ktoré riadi USA a vytvoriť si prípadné vlastné bezpečnostné zložky. Ak to neurobí, bude na poli politiky a ekonomiky len paberkovať a jedného pekného dňa Európania zistia, že členstvo v EÚ je len príťažou pre jednotlivé štáty. EÚ nemôže fungovať na princípe diktatúry USA, ani na princípe nerovnosti. Dnes malé štáty únie nemajú žiadne slovo a sú ovládané veľkými, čo je tiež nová sofistikovaná forma hospodárskej diktatúry.

 Dôkazom podriadenosti štátov agresívnej politike USA je žiaľ aj Slovensko a vyhlásenia Lajčáka. Médiá tiež zohrávajú svoju proamerickú úlohu, zavádzaním poslucháčov alebo divákov. K objektivite im chýba strašne veľa a ani jedno médium sa na Slovensku z tohto pohľadu nedá považovať za seriózne. Isté slovenské médium uviedlo ako predstaviteľa krajnej pravice s názvom Pravý sektor vodcu Dmytrija Jaroša, na ktorého vydali zatykač v Rusku pre podozrenie z terorizmu. Našim proamerickým médiám to vadí a pomaly sú schopné urobiť z Jaroša hrdinu. Pritom ide o predstaviteľa nie krajnej pravice, ale neonacistu, ktorý by pre moc neváhal použiť zbrane, obdivovateľa vojnového zločinca Banderu a pod.  Kadejaké vyhlásenia tzv. politológov (bohvie kto ich platí za ich nekompetentné stanoviská) sú prinajmenšom zavádzajúce až lživé. Ďalšou kategóriou sú nekompetentné vyhlásenia tzv. odborníkov tretieho sektora, podozrivých organizácií platených západnými špionážnymi službami. Cieľom je manipulácia verejnej mienky. Priestor pre uznávaných právnikov – odborníkov na medzinárodné právo nezostal…